Cover star Jana Plodková: Strach vlastně v jeho plném významu neznám

Kdy se – a nemusí to být jen při herectví – cítíte nejvíc naživu? 

Já mám pocit, že se cítím živá pořád. Ale co se týče takového toho náboje, energie, jsou to hlavně chvíle, které nejsou každodenní. Překvapení, aha momenty, něco jedinečného. Teď naposledy třeba v Cannes, kdy člověk spadne do takové „vrtule“, dostane drive, dělá blbosti a připadá si skvěle. Ale jinak mám nastaveno, že si to umím udržet i v běžném životě. 

K herectví patří vypjaté emoce. Jak se vyrovnáváte se strachem? 

Se strachem… to vás asi moc nepotěším, ale já ho moc neznám. Ten pocit motýlů v břiše ano, takové to očekávání, když nevíte, co přijde. Ale vyložený strach, že mě něco ohrožuje nebo že je to nebezpečné, to ne. Když už něco takového přijde, umím zachovat chladnou hlavu a řešit věci logicky. 

Stalo se vám někdy, že vás role tak pohltila, že jste na chvíli ztratila vlastní identitu? 

Ano. Na JAMU, když jsme zkoušeli s ruským režisérem Sergejem Fedotovem, který na nás používal typicky ruské herecké metody. Byla to velká zkušenost, ale během jednoho představení jsem najednou cítila, že stojím jakoby nad jevištěm a pozoruju nás shora. Byl to zvláštní stav, který už jsem pak nechtěla nechat zajít tak daleko – musela jsem se naučit pracovat s hranicemi a nepustit si lidi nebo emoce až moc blízko. 

Mohlo by se vám líbit

KVIFF Premiéra: Aňa Geislerová a Zuzana Kirchnerová – Karavan

Kde jsou tedy vaše hranice, co se herectví týče? 

Snažím se, aby žádné nebyly. Abych se sama neomezovala a dokázala hrát cokoliv. Hranice mám spíš vůči lidem – když cítím, že někdo narušuje moje práva, umím se ozvat. 

Když cítím, že někdo narušuje moje práva, umím se ozvat.

Cítíte ještě pořád vzrušení, když padne první klapka nebo se spustí opona? 

Určitě. Včera jsme měli derniéru Na Zábradlí a byla jsem nervózní jak pes. Dlouho jsme to nehráli a já se bála, jestli si text ještě pamatuju. A při prvních dnech natáčení nebo zkoušení taky – jestli jsem udělala všechno pro to, abych to teď mohla pustit. 

Je nějaká role nebo emoce, která ve vás zůstala déle, než byste chtěla? 

Některé role ano. Hlavně ta těžší, náročnější témata. Ta pouštím pomaleji, někdy je to skoro až rituál – procházky venku mezi starými stromy, to mi pomáhá. Při Náhradnících jsem třeba po třech měsících s jinou barvou vlasů zjistila, že se mi od té postavy vlastně nechce úplně odcházet. A když už se loučím, pomáhá mi i něco konkrétního – třeba včera jsem po každé scéně roztrhala svou část textu a vyhodila ji do koše. 

Cítíte se jako hlavní postava svého života, nebo někdy spíš jako vedlejší? 

Teď už vím, že jsem sama sebou. A že je důležité být hlavní postavou svého života. 

Zápletka, nebo rozuzlení? 

Zápletka. 

Afterparty, nebo meltdown? 

Afterdown. Takový klid po bouři. 

Jak byste shrnula období natáčení Karavanu a následné reakce? 

Mám obrovskou radost, že produkce byla tak laskavá a dobrosrdečná, že mě nejen obsadili, ale i přizvali do Cannes – i když jsem ve filmu jen chvíli. Už při natáčení v Emilii-Romagni jsem cítila, že se dotýkáme něčeho jedinečného, že to má smysl a potenciál. Zažít Cannes, být tam jako český film po 21 letech, to je pro mě velká hrdost. Jsem pyšná na Zuzanu Kirchnerovou, protože se nebojí říkat věci tak, jak je cítí. A doufám, že ji budu mít možnost poznávat dál. 

Mohlo by se vám líbit

Cover star Simona Lewandowska: Kdo jsem, cítím skrze lidi kolem sebe

Galerie: ELLE Beauty Lounge: Jana Plodková těsně před premiérou filmu Karavan

3 fotky 4 fotky