„Všechno začalo, když mi bylo 16 a absolvovala jsem kurz, kde mi režisér řekl, že bych se herectví měla věnovat,“ vypráví Martina Scrinzi o svých začátcích. Postupně jí to začalo říkat více lidí, až si sama řekla, že to zkusí. Až film Vermiglio jí ukázal, že opravdu umí hrát. „Lucia byla moje první role, kde jsem zkoušela hrát metodicky, poprvé jsem si roli opravdu systematicky vystavěla. Předtím jsem hrála spíš intuitivně. Díky Lucii jsem se v herectví hodně posunula,“ sdílí s námi mladá herečka v rozhovoru pro ELLE. Začtěte se s námi.
Jak byste popsala Lucii?
Lucie je velmi prostá dívka své doby. Má staromódní hodnoty a typické vlastnosti dívek z 40. let minulého století. Co mě na ní zaujalo, je to, že je přesně taková, jakou ji vidíme na plátně. Nemusíte dlouze přemýšlet nad jejími motivacemi, není v ní žádná přetvářka. Je naprosto upřímná a čistá.
Musela jste se na roli nějak speciálně připravovat?
Vždycky si ráda čtu o době a místě, kde se natáčí. O prostředí příběhu. Takže to pro mě bylo spíš studium – nejen role jako takové, ale i doby, místa, historie a celého světa, ve kterém Lucie žije. Hodně jsem pracovala s obrazovým materiálem – černobílými fotografiemi z té doby. Chtěla jsem porozumět obyčejným, každodenním věcem. Film se zaměřuje na drobnosti – co lidé jedli, co během dne dělali. Zajímalo mě, jak vypadal běžný život tehdejších lidí.
Čerpala jste i ze svých osobních zkušeností?
Myslím, že ano. Řekla bych, že tak 70 procent Lucie vychází ze mě. Samozřejmě ne všechno, co ve filmu vidíme, se stalo mně, ale v mnohém se s ní dokážu ztotožnit, takže mi byla hodně blízká.
Mezi vámi a vaším hereckým kolegou Giuseppem panovala silná chemie. Jak jste ji společně vybudovali?
Myslím, že jsem byla obsazena jako první, a potom následovaly kamerové zkoušky s několika dalšími herci. V jeden den jsem políbila sedm různých kluků! smích Giuseppe byl nejlepší. Během zkoušek jsme se pak víc a víc poznávali a postupně si sedli. Takže si myslím, že nejdůležitější byl ten úplně první dojem. Chemie mezi námi zkrátka byla hned od začátku.
Maura Delpero má velmi osobitý způsob vyprávění příběhu. Jaké bylo s ní pracovat?
Má opravdu zajímavý styl psaní, její přístup mě hodně překvapil. Spolupracovali jsme s ní i během zkoušek, takže jsme byli na natáčení opravdu dobře připraveni. Hodně jsme o všem mluvili – o každé scéně, o postavách, o detailech. Takže když jsme přišli na plac, všechno jsme měli promyšlené. Řekla bych, že pro Mauru je příprava naprosto klíčová. A mně to vyhovuje, protože pocházím z tanečního divadla, kde jsme pořád ve zkušebně. Když nemám možnost dost zkoušet, cítím se nepřipravená a nejistá.
Příprava tedy musela být dost náročná...
Z divadla jsem zvyklá zkoušet i osm hodin denně, takže pro mě to nijak extrémní nebylo. Ale pracovali jsme hodně.
Máte z natáčení nějakou vtipnou historku?
Říkáme, že Maura není jen režisérka, ale taky herečka. Když jsme s nějakou scénou měli problém, jednoduše nám ji sama předvedla. I co se týče výrazů – obvykle režiséři tyhle věci nedělají, ale Maura byla do filmu tak ponořená, že dokázala zahrát každou postavu i její emoce. Stal se z toho takový running joke na place.
Získala jste Nuovolmaie Talent Award. Jaký vliv to mělo na vaši kariéru?
Není to nijak obrovská cena, ale přinesla určitý ohlas. Neřekla bych, že mi změnila život nebo kariéru, ale rozhodně mi pomohla být víc vidět a navázat kontakt s některými lidmi – a to je v tomhle oboru vlastně to nejdůležitější.
Jak zvládáte přecházet mezi divadlem a filmem? V čem vidíte hlavní rozdíly?
Je mezi nimi spousta rozdílů. Můžete být skvělí na divadle, ale ve filmu úplně ztracení, pokud nezměníte svůj přístup a způsob hraní. Snažila jsem se proto naučit, jak hrát před kamerou, a ne jen na jevišti. Momentálně se pokouším pracovat v obou světech a hledám si svou vlastní metodu – jak v divadle, tak ve filmu. V divadle musíte všechno hrát velkolepě, s velkou energií, zatímco ve filmu je potřeba zklidnit se, být jemnější, pak je to věrohodnější.
Máte nějaké vysněné role?
Chtěla bych si zahrát něco úplně jiného než Lucii. Něco opačného – extrovertní postavu, možná trochu naivní, šílenější, moderní.
Myslíte, že vaše italské kořeny ovlivňují způsob, jakým hrajete a vyprávíte příběhy?
Rozhodně. Svět, ze kterého pocházíte, a v mém případě hlavně italská kinematografie vás ovlivňuje, i když si to třeba neuvědomujete. Někdy ale dávám přednost jiným metodám – třeba těm anglickým nebo americkým. Italští herci často hrají hodně melodramaticky, což mi ne vždycky sedí. Někdy mám radši přirozenější, civilnější herectví. Proto neustále studuju různé přístupy a hledám, co mi nejvíc vyhovuje.
Ovlivnila vás nějak móda?
Móda přišla s Vermigliem. Díky tomu filmu jsem se začala víc objevovat na festivalech, dostali jsme nějaká ocenění, a s tím přišel i ten svět okolo – styling, lesk, glamour. A musím říct, že mě docela baví.
Jak vnímáte pozornost, kterou vám film Vermiglio přinesl?
Je to přirozená součást mojí práce. Musím se ale často uklidňovat, protože je to vzrušující a zároveň stresující. Ale dá se to zvládnout. Zatím jsem s tím neměla větší problém.
Máte ambice i mimo herectví?
Myslím, že každý z nás má nějaké "místo", a já jsem prostě herečka. Netoužím být režisérkou – režisérka musí být vůdčí osobnost, nebýt přecitlivělá, a to není úplně pro mě. I když poznám, jestli je scénář dobrý nebo ne, neumím psát. Mám moc myšlenek a žádnou strukturu, takže pro mě je těžké napsat příběh. Možná bych si to někdy zkusila pro zábavu, ale v jádru jsem herečka.
Jaká byla vaše reakce, když jste se ve filmu poprvé viděla?
Řekla jsem si, že se musím zlepšit! Nebyla jsem úplně spokojená se svým výkonem, chci být lepší. Když jsem film viděla, uvědomila jsem si, jak moc jsem byla během natáčení ve stresu – a stres se do výkonu promítá. Takže mým dalším cílem je naučit se s tím stresem lépe pracovat.
Máte na to nějakou strategii?
Hodně mi pomáhá meditace, jóga a dechová cvičení. A taky sport – ideálně si jít zasportovat ještě před natáčením.
Můžete prozradit něco o svých budoucích projektech?
Mám pár nabídek ze zahraničí, ale zatím nemám nic podepsaného, takže nemůžu říct víc. A taky se vracím na jeviště.
Jakou radu byste dala někomu, kdo teprve začíná?
Začít divadlem je podle mě dobrá cesta – ne ani tak kvůli technice, ale kvůli mindsetu. V kinematografii jsou někdy herci a herečky dost rozmazlení. A taky si najděte někoho, komu věříte a kdo vám upřímně řekne, jak na tom opravdu jste. A hlavně to prostě zkuste. Nebojte se zkoušet a i selhat. Na některé role se hlásí třeba 500 lidí – když nejste dobří, prostě si vás nezapamatují. Takže opravdu: zkoušejte.
- Zdroj článku:
Autorský rozhovor
