KVIFF Talks: Pavlína Pořízková bez filtru o lásce a stárnutí

Když se ohlédneš za posledními lety, co bylo na nich úplně nejkrásnější?

Tolik věcí se od té doby, co jsme se tady naposledy potkaly, stalo. Tehdy, v roce 2023, se mi zrovna měnil život, ale ještě jsem tomu úplně nevěřila, nebyla jsem si jistá, kam to všechno směřuje. Napsala jsem knížku, ženy si ji koupily a reagovaly na ni tak, že jsem byla úplně dojatá. A byl to vlastně konec jednoho života, toho, kde jsem byla matka, manželk a stárnoucí modelka. Ta knížka byla tím koncem, a skoro přesně tady, v Karlových Varech, začínal ten nový.

Hlavně teď konečně vím, kdo jsem. Musela jsem se opravdu najít, a když je mi jednašedesát, tak mi to hledání trvalo jednašedesát let. Ale našla jsem se, našla jsem si i dokonalého partnera, a teď se spolu snažíme začít nový společný život, i když nás doslova zrovna vyhodili z bytu, takže momentálně nemáme v New Yorku kde bydlet. Kdyby mi někdo řekl před deseti lety, když mi bylo jednapadesát a připadala jsem si stará, sama a nepotřebná, že jednou budu takhle šťastná, neuvěřila bych mu. Je to, jako by mě někdo poslal na Měsíc. Úplně jiný vesmír.

Se svým manželem ses seznámila na seznamce Raya. Co tě na něm zaujalo ještě předtím, než jste se vůbec potkali osobně?

Upřímně, jeho fotky na profilu nebyly nic moc. Kdyby se člověk řídil jen jimi, tak nic zvláštního. Ale měl skvělou hudbu vybranou na profilu, takovou, kterou mám opravdu ráda, a to mě zaujalo natolik, že jsem mu napsala. A hned od třetí zprávy se mě zeptal na něco, co mě dojalo: čím jsem chtěla být, když jsem byla malá. Nikdy předtím se mě takhle napřímo žádný muž nezeptal. Řekla jsem mu, že jsem chtěla být uklízečka nebo pracovat na poště, protože se mi líbilo, jak tam paní razítkují dopisy. Zjistili jsme, že oba milujeme archeologii, a od té chvíle to bylo prostě "wow".

Celý měsíc jsme si ale jen telefonovali a psali, hrozně staromódně, on žil v Los Angeles, já v New Yorku. Byl pořád takový gentleman, ptal se, poslouchal mě. Nakonec jsem to nevydržela a napsala mu: "Na papíře jsi můj dokonalý muž, tak kdy přijedeš do New Yorku?" A on na to: "Tak... ve středu?"

Zasnoubili jste se dokonce tady ve Varech, loni v červenci. Prozradíš, jak to vypadalo?

Bylo to strašně vtipné. Byly jsme tu tehdy s Evou Holubovou, den po tom, co jsme dotočily Bardotky. Jeff už věděl, že se mě chce zeptat právě tady, protože tohle místo je pro nás romantické, a prstýnek - stoletý, český – si vybral v Praze. Jenže celý den byly rozhovory, fotky, večeře, a on nemohl najít ten správný okamžik ani místo. Tak to zadal do ChatGPT: "Kam v Karlových Varech můžu jít na klidné místo?" Umělá inteligence mu doporučila vyhlídku Jelení skok.

Jenže ta zavírá v šest, a my jsme byli na večeři, ze které se mu nechtělo odejít. Nakonec jsme naskočili do auta pět minut před zavíračkou a on šlapal na plyn, jako by nám hořelo "neptej se mě na nic, jenom mě nech řídit". Na vyhlídku vede přes dvě stě schodů, počítala jsem je, protože nahoře si klekl na koleno a vytáhl dřevěnou krabičku s malým dřevěným chlapečkem, který drží růži. Když ji otevřete, chlapeček vyskočí a hraje se Smetanova Vltava. Jenže když jsem krabičku po jeho slovech otevřela a zavírala zpátky s tím, že je to hezký dárek i bez prstýnku, on skoro zpanikařil: prstýnek totiž vypadl do podšívky a chvíli trvalo, než jsme ho tam oba našli. Dolů jsme pak utíkaly po schodech tak narychlo, že nás paní od vyhlídky varovala, že jsme tam mohli zůstat zamčení přes noc.

Prý sis dokonce sama navrhla i snubní prstýnky. Je to pravda?

Ano, tedy "navrhla" je možná silné slovo, nakreslila jsem si je přesně tak, jak jsem si je představovala. Můj vypadá trochu jako objektiv fotoaparátu a uvnitř má vyryté datum, které pro nás něco znamená, takže si na něj můžeme "naladit" jakýkoli den, co chceme. Jsem na symboliku hodně a i na svatbě, když jsem šla k oltáři, mi moji synové zahráli na kytaru a housle znovu Smetanovu Vltavu.

Vzali jste se v Itálii, na malém ostrůvku uprostřed jezera, kde byste prý klidně zůstali bydlet. Přerušily jsme vám kvůli KVIFF líbánky?

Ještě jsme ani nezačaly, začnou hned po tomhle. Tentokrát jsme tu totiž s vámi, s ELLE, protože ELLE milujeme – a mimochodem, moje dosud nejoblíbenější obálka časopisu vůbec je ta stříbrná, kterou jsme spolu kdysi dělaly. Ale hlavní důvod, proč jsme letos ve Varech, je jiný: film Bardotky.

Co tě na Bardotkách zaujalo? Proč ses rozhodla do českého filmu jít?

Scénář. Senzační scénář o třech ženách kolem mého věku, kolem šedesátky, které si připomenou, že by měly začít žít právě teď, protože času už tolik nemáme. A právě proto, že ho nemáme nekonečně, je vzácnější a krásnější. Je to o tom vzbudit se a říct si: nežít každý den jen tak, že čekáš na smrt, ale opravdu žít a dělat všechno, co tě baví a co miluješ.

Jsi jedním z výrazných hlasů své generace, pokud jde o randění, stárnutí a lásku k vlastnímu tělu i vráskám. Máš pocit, že se ta debata za poslední roky nějak posunula?

Myslím, že se to zlepšilo, že o tom slyším víc. Vidím to třeba v módě, na posledních přehlídkách bylo hodně žen kolem padesátky, šedesátky i sedmdesátky, a vypadaly na svůj věk. To mě nadchlo, měla jsem pocit, že pracujeme na něčem větším, že tyhle ženy jsou konečně vidět a nejsme tak neviditelné, jak jsem se cítila ještě před deseti lety.

Ale pro ženy je to pořád těžké, protože platí, že čím víc jsi byla hezká, když jsi byla mladá, tím větší je odpovědnost zůstat taková a "udržovat se" není totéž co "přijmout". Moje komunita na Instagramu ode mě hlavně chce slyšet, že taky stárnu, že mám celulitidu a bříško, a že mi to nevadí a přesto mám skvělý život. Myslím, že se lidem líbí, když někdo, kdo byl známý jako velká kráska, taky "spadne", trochu škodolibosti v tom je, ale je to tak. Když jsme loni natáčely Bardotkyv Praze a bylo hrozné horko, šly jsme si zaplavat na jezero. Byly tam dvě ženy v mém věku, vypadaly senzačně, a jedna mi řekla: "Paní Pořízková, moje čeština teda moc není..." Měly radost, že jsem tam ve vodě s nimi, s bříškem a celulitidou, a že mi navíc ani ta čeština moc nejde. Odpověděla jsem jim, že angličtina mi taky nejde.

Zmínila jsi své dva syny, kteří jsou tu ve Varech s tebou. Jak reagovali, když jsi jim oznámila, že se budeš vdávat?

Bylo to zajímavé, protože pro mě jsou moje děti vždycky ti nejdůležitější lidé na světě, a když jsem potkala Jeffa, nejvíc mi záleželo na tom, jak si spolu budou rozumět. Kdyby je neuměl mít rád, šel by prostě pryč, žádná diskuze. Naštěstí si rozuměli okamžitě, protože jsou všichni tři strašně šikovní na počítače a matematiku. Ještě než mi Jeff nabídl sňatek, šel za mými syny a zeptal se jich, jestli si mě může vzít. Starší syn Jonathan se skoro rozbrečel a řekl: "My už se cítíme jako jedna rodina, takže vítej." Mladší je zase víc po tátovi, tak se ho zeptal: "Počkej, ty budeš můj nový táta?", ale i tak si dnes skvěle rozumí. Je to zajímavé, protože každý je najednou v nové pozici, i ty děti, které mají poprvé nevlastního tátu.

Řekla jsi, že je pro tebe těžké nazývat Jeffa "manžel", protože manžela jsi už měla. Můžeš to vysvětlit?

Pořád se mi automaticky chce říkat "manžel" tomu prvnímu, takže asi budu muset začít říkat "první manžel", a pak si připadám jako Elizabeth Taylorová. Svého prvního manžela Ricka jsem potkala v devatenácti, vzali jsme se ve třiadvaceti a byla jsem s ním třicet tři let. Nikdy jsme se formálně nerozvedli, byli jsme odloučení a mířilo to k rozvodu, ale nestihli jsme to, než zemřel. Takže když se mě lidi ptají, kde je můj manžel, první, co mě napadne, je: je mrtvý, co po něm chcete. Myslím, že mi bude ještě trvat, než si v hlavě přepnu, že "manžel" teď znamená ten vysoký holohlavý, ať je zrovna kdekoli.

Má už Jeff nějaký vztah k Česku?

Strašně se mu tu líbí. Když jsme natáčeli Bardotky, žili jsme v Praze skoro dva měsíce, a říkal, že se tam cítí jako doma – zná tramvaje, chutnají mu knedlíky, miluje koláče. I když musím přiznat, že moravské jsou lepší než české.

A kde se teď cítíš doma ty? Je to spojené s místem, s dětmi, s manželem?

To je otázka, na kterou si právě teď sama odpovídám, a zjistila jsem, že odpověď vlastně nemám. Odjakživa jsem měla pocit, že mě odsud někdo vytrhl. Jako dítě mě odvezli od babičky do Švédska a byla jsem tam strašně nešťastná. Chtěla jsem se vrátit zpátky do Česka, a nesměla jsem, ani ve dvaceti letech. Takže pro mě je tohle pořád trochu traumatické místo. Vždycky potřebuju nějaké malé hnízdo, kde se cítím v bezpečí, a momentálně žádné nemám. Asi se ale musím naučit, že domov je v lidech, v lásce, a že k tomu možná žádnou budovu nepotřebuju. Jenom už ne tak zoufale jako dřív.

Pracujete s Jeffem i na něčem společně?

Ano, docela dost. Píšeme spolu divadelní hru, čistě pro zábavu, a mluvili jsme i o tom, že bychom mohli napsat knihu o randění ve vyšším věku, jemu totiž nikdy moc nešlo a mně ano. Myslím, že chlapi občas jenom potřebují trochu pomoct, a ženy zase potřebují přestat se bát, že jsou na to příliš staré. To je kravina.

Kdybys teď psala novou kapitolu knihy Bez filtru, jak by se jmenovala?

Pořád Bez filtru. Mám totiž v plánu napsat knihu, život, druhý díl, ne jenom o tom, jak ukončit jednu část života, ale jak začít tu další.

Jaké to bylo natáčet s Dagmar Havlovou a Evou Holubovou? Máte na Bardotkách nějaké veselé historky?

Těch máme spoustu, a hodně z nich vzniklo tím, že jsme všechny tři trochu neohrabané: někdo si nalomil žebro zrovna před natáčením velké scény na diskotéce. Opravdu jsme se staly dobrými kamarádkami, s Evou se držíme za ruce pořád. Celý film navíc dělaly hlavně ženy – dvě producentky a režisérka, které ho spolu i napsaly, takže nás bylo za kamerou pět, a chlapi tam byli hlavně od toho, aby nám pomáhali. My jsme byly královny.

Láká tě do budoucna spíš práce před kamerou, nebo psaní scénářů?

Došlo mi, že mě víc baví psaní a režie než být ta herečka. Když jsi herečka, potřebuješ určitou míru narcismu, umět se uzavřít sama do sebe, abys mohla pracovat, a to je pro mě těžké. Radši bych scénáře psala, než v nich hrála.

Kdyby dnes v publiku seděla malá Pavlínka z Prostějova a viděla tě tady, v jednašedesáti, jako novomanželku s filmem, který jde do kin – co bys jí řekla?

Asi: "To je nějaká stará bába." Ale vážně, ten největší rozdíl je proti tomu, jaká jsem byla před deseti lety, kdy jsem to skoro vzdala a nevěřila, že tenhle život je vůbec možný. Je, a je skvělé, že si ho teď každý den užívám.

Poslední otázka: Pavlíno, v čem jsi fakt dobrá?

Umím malovat, psát, tancovat, hrát na klavír, plést, šít, vařit, péct, a umím i menší operace, pomáhala jsem s nimi na Haiti, umím i pomoct, když se rodí dítě. Popravdě umím spoustu věcí, jenom žádnou úplně na nejvyšší úrovni. Takže kdybyste uvízli na ostrově, chtěli byste tam mít mě, postavím dům, upletu svetr, uvařím večeři. Ale obraz do muzea ode mě nečekejte.