Mezitímco v Benátkách vrcholí letošní Biennale, ve městě sklízí úspěch česká instalace Veroniky Psotkové. Od května jejím Perpetuem prošlo na 40 tisíc lidí z celého světa. Někteří v instalaci v kostele Santa Maria della Visitazione viděli zhmotněné Dantovo peklo, jiní vznášející se duchy nebo výstižné zobrazení lidskosti. Ve skutečnosti se jedná o symbolickou smyčku výjevů ze sociálních sítí, odrazů našich já a pečlivě opečovávaných virtuálních identit.
Příběh starý jako lidstvo samo
Není to však žádná novinka, jak by se na první pohled mohlo zdát. Samotný princip je starý jako lidstvo samo. „Perpetuo představuje věčnou potřebu vyprávění příběhů a bájení, která jednotlivce nutí prezentovat se v co nejlepším světle. I klasičtí sochaři a malíři kdysi idealizovali zobrazené – dnes k tomu používáme filtry a nástroje sociálních sítí. Touha po dokonalosti zůstala stejná a je věčná, mění se jen prostředky, kterými ji naplňujeme,” vysvětluje záměr sousoší umělkyně. Pro jednotlivé figury se inspirovala reálnými fotografiemi těl, které na sítě dobrovolně nahráváme a také svým vlastním. „Zajímám se o různá témata a tělesné tvary – od fitness přes beauty influencerky až po ženy, které na sítě nahrávají videa, na nichž si pohupují břichy. Je to fascinující svět domnělých identit,“ říká Psotková.
Hluboký zážitek
Díky citlivému zakomponování do renesančního kostela v něm dochází k hlubokému zážitku. Perpetuo intimnímu prostoru odpovídá proporčně – není příliš mohutné, ani příliš drobné, hlavní chrámové lodi působivě dominuje – a skvěle se hodí i ke stropnímu vyobrazení svatých. Právě tyto obrázky kdysi sloužily lidem jako pomocné taháky: podle nápisu jste rychle rozeznali světce a zorientovali se. Psotkové instalace plynule rozvíjí pojetí identity a to, co dnes vlastně znamená. Jak je prchavá a že vlastně vůbec nemusí odpovídat skutečnosti. Stačí do instalace vstoupit a se sousoším splynout vlastním tělem. Člověk se rychle stane součástí domnělého proudu a může ho pozorovat ze všech stran. Některým stačí pohled zpovzdálí, jiní směle prochází nebo si dokonce lehají na zem, aby se nechali vírem figur pohltit zcela. Naši návštěvu navíc obohatil speciální koncert Terezie Kovalové na violoncello, což byla kombinace, z níž máme dosud husí kůži po těle.
Dva a půl roku příprav
Soudě podle místní návštěvní knihy většina hostů odcházela z výstavy podobně dojatá. Už teď, dva měsíce před koncem výstavy, je popsaná od předsádky až po zadní obal. Hýří to v ní superlativy, silnými emocemi a obdivem k práci s kovem. Z téměř milimetr silného drátu totiž Psotková sochy modeluje ručně a prošívá jen s pomocí svých dvou asistentek ve stodole u Loun. Perpetuo je její dosud největší samostojné dílo, na které použila 1,5 kilometru rabicové sítě. Váží čtyři tuny a dostat ho do Benátek obnášelo dva a půl roku nejrůznějších příprav, ale také transfer po souši i vodě, pečlivé statické propočty a nakonec také náročné ruční sestavování a „přišívání“ soch na hlavní konstrukci přímo v kostele. Vzhledem k tomu, že jsou figury modelované v nadživotní velikosti, měří kolem tří metrů a váží v průměru 25 kilo, tak to nebyla zrovna lehká práce. Umělkyně je k základně poutala s jasným záměrem – výsledek v sobě má mít lehkost, zdání nedokončenosti a dynamického pohybu. A to se povedlo. „Od roku 1994 jsem v tomto kostele neviděla nic, co by na místo vypadalo tak působivě a zároveň zcela přirozeně,“ poznamenává rozechvěle ředitelka Centro Culturale Don Orione Artigianelli Daniela Niero, která se o kostel stará. Přesvědčit se o tom na vlastní oči můžete až do 23. listopadu, kdy benátská výstava Veroniky Psotkové končí. A hudbu Terezie Kovalové si k tomu pustit třeba do sluchátek.
Pořadatel výstavy: Valea Art
Kurátoři: Linda K. Sedláková a Robert Janás
Architekt výstavy: Domy Architects – Arch. Jan Topinka
Produkce: Linda K. Sedláková (Valea Art), Martina Dlabajová (Seven Partners), Francesca Giubilei (VeniceArtFactory), Dominik Herr
Výstava trvá: do 23. listopadu 2025
- Zdroj článku:
Autorský článek
