Oldřich Uttendorfský je výjimečná, silná a barvitá osobnost a stejně unikátní je i jeho sbírka, která se rozprostírá napříč geografickými oblastmi a sférami zájmu, od taxidermií po vanitas. Pojí je to, že jsou podmíněny zvědavostí a fascinací a ve sběrateli vyvolávají silnou emoci: lásku. Tu na první pohled.
Je pro mě tak trochu kouzelnou postavou, která se nedá jen tak jednoduše zařadit do současného světa. Za Oldřichem Uttendorfským stojí příběh, který jako by vytvořila fantazie literáta. I když prožil útlé dětství v Batávii (dnešní Jakartě), jeho kořeny pocházejí ze Zlína, kde se narodil jeho tatínek. Ten byl jako vedoucí jednoho z Baťových podniků s manželkou vyslán právě do Indonésie. Dětství v dálných krajinách a zaoceánské plavby Uttendorfského dovedly do Nizozemska, kde studoval na katolickém internátě a poté lékařské fakultě. Za minulého režimu byl u nás persona non grata. Po revoluci se ale do vlasti vrátil a mezi jeho nejbližší přátele patřil například Václav Havel.
Malostranský byt pro sběratele
Oldřich Uttendorfský své hosty vítá v pražském malostranském bytě, který využívá i jako své sídlo coby čestného honorárního konzula Monaka. Díky bohatému kontextu byt nabývá eklektického charakteru určeného sběratelskou vášní jeho majitele. Znám ho už dobrých šest let, za tu dobu se mi povedlo naladit se na jeho cítění a umělecké preference. Něco se mu zalíbí a chce to získat. Je to určitý druh kompetitivnosti, hry. Díky tomu, že Oldřich Uttendorfský nemusel pobývat v komunistickém Československu, se jeho vkus vytříbil a získal výjimečnou podobu. „Jsme specifické individuality, které se narodily s jistým vybavením a genetikou. Jsme determinováni místem – faunou a flórou, která nás obklopuje, její barevností a vůní. A samozřejmě výchovou, rodinou, školou a cestováním,“ vypráví o sobě. Jako malé dítě neměl hadrového medvídka jako ostatní děti, v jeho dětské kolébce byla hadrová opička. Když mu bylo sedm let, dostal opravdového gibona. „Je to jedna z mála opic, která je ve svém životě zcela monogamní. Velice zajímavé a krásné zvíře. Aktuálně ve své sbírce mám jednu takovou taxidermii. Nejsem svou fascinací ale úplně ojedinělý. Na tomto živočišném druhu poznáváme něco sami ze sebe, sledujeme jejich přirozenost, vidíme na nich naše lidské vlastnosti. To nás fascinuje,“ komentuje. Taxidermie opic jsou v jeho sbírce hojně zastoupeny a tato zkušenost z dětství ho jistým způsobem stále doprovází.
Jsme determinováni místem narození, jeho faunou a flórou, barevností a vůní.
Uttendorfského symbióza barev a motivů
Se sbíráním začal jako jedenáctiletý kluk na katolickém internátu a tehdy se ještě od vrstevníků tolik nelišil – zaujaly ho známky a krabičky od sirek. Poháněla ho vždy zvědavost, která se postupně mění v chtíč a vášeň. Nejdůležitější na tom celém však je obrovská radost, individualita a rozmanitost. Ke svojí sbírce přistupuje intuitivně a spojitost mezi jednotlivými předměty vnímá zcela přirozeně. Fascinuje ho, jak jeden a ten stejný předmět vypadá v každém prostředí a v každém kontextu jinak. Důležité jsou kontrasty, vedení hry a dialogu. Symbióza barev a motivů a samozřejmě doplnění té správné vůně, hudby a květin. Někdy věcem ve sbírce sluší kolektivní začlenění, jindy potřebují prostor k tomu, aby mohly volně dýchat. Nevnímá rozdíl mezi starým a novým, jde pouze o krásnou věc, která si zaslouží svoje místo. Nejdůležitější je pro něj právě pozorování světa kolem sebe.
Rozmanitost eklektismu
Velkou inspirací a také blízkým přítelem je Uttendorfskému belgický interiérový designér Axel Vervoordt, který je znám právě díky eklektickým interiérům, jemnocitu a vlivům japonské filosofie wabi-sabi, která přijímá krásu právě v její nedokonalosti a pomíjivosti.
Byt plný odkazů
„Život je velmi křehký. Po pětadvaceti letech práce v oboru gynekologie jsem se musel naučit přijímat nový život i smrt. Jde o přirozený cyklus. Naše existence má jepičí trvání. Zajímá mě, jak v různých kulturách přistupují k narození a smrti. Není to kontrast, patří to přeci přirozeně k sobě. Umělec Michal Gabriel mi vytvořil náhrobní kámen, na kterém je haiku Až tady jednoho dne nebudu, slunce bude vycházet a zapadat dál.“ Témata pomíjivosti, smrti a odcházení jsou pro něj zásadní a přirozeně se odrážejí v umění, které ho obklopuje, od specifických taxidermií po ojedinělá vanitas. „Myslím, že jsem za celý život byl přítomný přibližně u pěti tisíc porodů. Každý z nich byl naprosto individuální, každé dítě bylo nové, s jinou barvou i pláčem. První přivinutí dítěte k jeho matce ve mně vždy zanechalo silný otisk. Motiv zrození se zcela přirozeně promítl do mého života a stejně tak způsobu sbírání,“ uzavírá.
Zdroj: autorský článek
Liběna Rochová: Doteky - O cestě do bezčasí
Nejčtenější články
Doporučujeme

Kuchyně pro život: jak vestavné spotřebiče LG mění každodenní vaření

MINIMAL: Kam uložit věci? Až po strop

Skryté zárubně JAP – luxus, který si zasloužíte

Only in print: Tajemství

Only in print: Jak chutná domov

Only in print: Estetický minimalismus

Only in print: Zahrada v domě

Only in Print: Milovník starých věcí

Dům Medník: Na hraně civilizace a přírody, jen tak žít a tvořit














