REKLAMA

Krása, která zabíjí

REKLAMA

 

Marnivost je můj neoblíbenější hřích,“ říká Ďábel v podání Al Pacina. Atraktivita byla pro ženy vždy soutěží, a pomyslná zlatá medaile upevňovala jejich vysoký statut ve společnosti, protože „krása vládne světu“. Není proto divu, že mnohé ženy nekompromisně adaptovaly rčení „pro krásu se musí trpět“, aby vyšplhaly na vyšší stupínky žebříku sociální hierarchie. Praktiky, které nám dnes přijdou absolutně bizarní však byly v dávných dobách považovány za opravdovou vědu. Byly efektivní, avšak mnohdy měly fatální následky.

 


Olověný make-up

Olovo bylo častou ingrediencí přidávanou do zkrášlovacích přípravků již od starověku. Kleopatra používala sulfid olovnatý pro své ikonické linky na oči a obočí - stačí si vzpomenout na ikonickou roli Liz Taylor. V dobách renesance se olovo také hojně používalo pro dosažení mrtvolně bledé pleti. Ta symbolizovala náležitost k vyšší vrstvě, jež neměla potřebu vykonávat manuální práce venku na slunci - čím světlejší pleť, tím lépe. V té době navíc neexistovala alternativa dekorativní kosmetiky pro zamaskování pupínků a neštovic (které byly na denním pořádku). Tzv. „ceruza“ - olovo smíchané s octem se používala buď jako krém nebo pudr. Takové produkty nabízela značka Bloom of Ninon, která se na Britském trhu objevila v roce 1782 díky Mademoiselle Louise Pigout z Paříže. Recepturu těchto produktů připsala spisovatelce a kurtizáně Anně (přezdívané Ninon) de L‘Enclos z poloviny 17. století. Pigout tvrdila, že francouzská královna Marie Antoinetta nedala na tento krém dopustit.

Lidé, jež používali produkty na bázi olova tak pomalu umírali na otravu, mezitím, co trpěli dalšími vedlejšími účinky, mezi které patřily silné bolesti břicha, potraty, mrtvice, ale také nervová paralýza či schizofrenie.

 

 

Možná se tak narodila, možná je to Arsen

Poté, co bylo olovo ze hry, vystřídal jej arsen. V dobách Viktoriánské Anglie stále přetrvával beauty trend (ne)přirozeně bledé pleti, připomínající krásu „Anglické růže“. V lékárnách a drogériích se proto hojně prodávaly „neškodné“ arsenové oplatky (velmi často s názvem zahrnující jméno doktora pro větší důvěryhodnost – Dr. Mackenzie nebo Dr. Rose‘s), které se v malém množství běžně používaly v medicíně. To zaručovalo velmi efektivní zesvětlení pokožky, redukci pih a pigmentových skvrn, a proto i navzdory vedlejším účinkům jako poškození nervového systému či ledvin byl arsen užíván po dlouhá desetiletí. I v malém množství byl však velmi návykový. Lola Montez, viktoriánská herečka, cestovatelka, a tehdejší beauty guru napsala ve své knize The Arts of Beauty o tom, že se ženy v Čechách pravidelně koupaly v arsenových lázních, které „dodávaly jejich kůži průhlednou bělost“. Varovala však také před cenou této praktiky: „Jakmile si však zvyknou na tuto praxi, jsou povinny v ní pokračovat po zbytek svých dnů, jinak by rychle následovala smrt.“

 

 

Radioaktivní revitalizace

Objevení radia v roce 1898 Marií a Pierem Curie způsobilo obrovský boom (i v kosmetice). Lidé jej začali využívat pro léčení všemožných problémů – od prášků a injekcí proti vypadávání vlasů, léčbu impotence, zánětů, vysokého tlaku atd. Věřilo se, že látka “revitalizuje” buňky, a tím napomáhá k jejich rychlejší obnově. Je to vskutku k nevíře, ale radium se přidávalo do všemožných domácích prostředků, oblečení, ba i čokolád, energetických nápojů či zubních past.

Kolem roku 1917 začala londýnská značka Radior uvádět na trh řadu kosmetiky obsahující radium. Noční krémy, tvářenky, pudry, korektory, vlasová tonika či mýdla se prodávala ve více jak 500 obchodech, včetně luxusních obchodních center jako Harrods a Selfridges. Podobná kosmetika se prodávala i pod francouzskou značkou Tho-Radia, promující „lékařsky potvrzené benetity“ jako stimulace buněčné vitality, eliminaci vředů, zarudnutí, pupínků a pigmentace, či zachování zářivé a prokrvené pleti. Značka Kemolite nabízela i „radioaktivní beauty plazmu“, což nebylo nic jiného než použití radioaktivního jílu, inzerovaného jako sopečné bahno z Karpat slibující mimo jiné zázračné vyhlazení vrásek.

 

 

V roce 1925 se však na titulní straně New York Times objevila zpráva, že “Nová radioaktivní nemoc má na svědomí již 5 životů”. Nemoc nazvalo „radiovou nekrózou“, což byl velmi jemný výraz pro bolestivý proces rozpadu čelisti či vzniku nádorů. Zavádějící reklamy však finálně utichly až po roce 1938, kdy bylo využití radia legislativně zakázáno v rámci kosmetických preparátů. Později se zjistilo, že mezi zdravotní rizika patřili epileptické záchvaty, vnitřní krvácení, chudokrevnost či rakovina.

Tip: V roce 2020 vyšel film o tzv. Radium Girls. Pojednával o amerických dělnicích, které natírali ciferníky hodinek radioaktivními barvami. Bylo jim řečeno, že barva je neškodná, a byly instruovány, aby zaostřovaly hroty štětců svými rty. Ženám začaly po čase vypadávat zuby a vlasy, a předtím, než se podařilo dostat případ k soudu, několik dívek zemřelo.

 

 

Smrticí Belladonna

Belladonna je v překladu z italštiny krásná žena. V našich končinách známe tuto bylinu jako Rulík zlomocný.
V Byzatské říši se využívaljako anestezie či sedativum, a ve středověku dokonce jako jed k omámení protivníka – rulíkem se potíral hrot šípu, a tím se rychleji dostával do krevního oběhu. Ve 20. století jej však využívaly ženy jako oční kapky k rozšíření zorniček, což je údajně činilo atraktivnějšími. Okamžitý efekt velkých anime očí si v rámci dlouhodobého užívání však vybíral svou daň, a to nesmírně nebezpečnou – slepotu, selhání srdce, kóma, a často i jasnou smrt.

 

 

Tasemnice na hubnutí

Možná se budete divit, ale tento trend, který byl legitimně promován jako nejefektivnější způsob rychlého hubnutí na přelomu 19. a 20. století stále existuje! Byť se z něj v populární kultuře filmů a seriálů již stala satira, i v dnešní době se občas objeví někdo, kdo této „magické dietě“ podlehne. V teorii zní jednoduše – spolkla se pilulka, která obsahovala vajíčko tasemnice, ta se vylíhla a začala požírat veškeré jídlo, které prošlo vaším trávicím traktem. V praxi však představovala obrovská zdravotní rizika, mezi které patřily bakteriální infekce, všemožné zažívací potíže, selhání orgánů a případně i smrt.

 

 

Rty lesklé jako rtuť

Červené a plné rty byly vždy považovány za jedno z nejdůležitějších znamení krásy. Symbolizovaly vitalitu a plodnost, stejně tak, jako jemná růž na tvářích. Není proto divu, že královna Alžběta I., jež zpopularizovala make-up z olova holdovala i tomuto nebezpečnému trendu. Pro dosažení syté barvy se používaly byliny (jako Mořena barvířská, ze které se získávala tzv. „turecká červeň“), karmín (získávaný z těl Červce nopálového), ale rumělka (sulfid rtuťnatý) byla nejoblíbenější volbou módních, dvorních dam. Rtuť se tak dostávala do těla skrze pleť i rty, a způsobovala ztrátu paměti, podrážděnost či deprese – stavy, které Alžběta I. údajně zažívala na konci svého života.

 

 

Nádor místo silikonu

V roce 1895 byla poprvé zdokumentována augmentace (zvětšení) prsou, a to německým lékařem Vincenzem Czernym. Pacientce byl odebrán nádor z levého prsu, a aby zabránil deformaci a asymetrii, rozhodl se chybějící tkáň nahradit tukovým lipomem (nahromaděnou tukovou tkání či neškodným nádorem)z dolní části zad. Ve 20.století se o podobný postup pokoušelo mnoho lékařů. Místo silikonu či solného roztoku, který známe teď, se používalo vstřikování parafín(vazelína smíchaná s olivovým olejem). Netřeba asi dodávat, že to nebyl zrovna dobrý nápad, jelikož způsoboval chronické záněty, odumírání tkání (nekróza), mozkovou mrtvici a plicní embolii. Krom parafínu, včelího vosku či kozího mléka doktoři vyplňovali prsa kaučukem, volskými chrupavkami či hedvábnou tkaninou.

 

 

Depilace pomocí rentgenu

Další zdokumentovaný vynález z roku 1895 podnítil mnohé lékaře k experimentům v oblasti krásy. Poté, co byla zdokumentována skoro úplná ztráta vlasů u pacientů, kteří podstoupili rentgenové procedury, vymyslel doktor Albert C. Geyser permanentní řešení proti obličejovým chloupkům – Tricho System. Už ve 20. letech minulého století tak bylo v Americe přes 75 salonů, které nabízeli své služby. Jednalo se dle jeho názoru o zcela bezpečnou proceduru, kdy se ozařovala jen část obličeje pacientek, a to po dobu čtyř minut. Po deseti až dvaceti sezeních garantoval nejen konec chloupkům v obličejové části, ale i hojení ekzémů a akné. Byť byly chloupky opravdu efektivně odstraněny, vedlejší účinky však na sebe nenechaly dlouho čekat – objevily se vrásky, skvrny, keratóza, karcinomy, a v některých případech následovala i smrt.V 70. letech 20. století bylo dokázáno, že 1/3 žen postižených rakovinou, využívaly právě Tricho System. Tento „vědecký průlom“, jehož byl charakterizován jako „Hirošimský syndrom severoamerických dívek“ za sebou zanechal tisíce znetvořených žen. 

 

 

Přišívání řas

Předtím, než byly vynalezeny umělé, nalepovací řasy, si ženy nechávaly řasy uměle přišívat, a to již na samém konci 19. století. V roce 1899 byl v The Dundee Courierpublikován článek o tom, že největším trendem je nechat si řasy (či obočí) přišít nastálo. Potřebné materiály se odoperovaly z těla dané klientky, a jemně se našili tenkou jehlou na okraj víčka. Pochopitelně dlouhé řasy byly napříč 20. stoletím velmi žádné, ale konkrétně tato procedura měla svá rizikainfekce, slepotu, či dokonce smrt.

 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA