Boty proti lásce
Myslíte si, že na tom, co máte na sobě, mužům až tak moc nezáleží? Tak bacha: můj první potenciální vztah zničily bílé kozačky.
Když jsem je uviděla ve výloze, věděla jsem, že je musím mít. Byly bílé, s nízkou podrážkou a decentním zdobením. Kráčela jsem v nich do školy a cítila se jako bohyně. Psal se rok 1995. On byl hezký. V uchu nosil spoustu náušnic a vlasy měl střižené do tehdy módního mikáda. Líbil se mi. Párkrát jsme se potkali na schodech a chvíli to vypadalo, že by z toho mohla být láska. Jenže jak už se to někdy stává, nějak jsme se nemohli ,sejít‘. Když jsem běhala já za ním, ignoroval mě. Když mě přestal zajímat, začala jsem ho zajímat já. Až na jednu lehce opilou nepovedenou líbačku z toho nakonec nic nebylo. Po letech jsme se potkali a šli na víno. Už nebyl tak hezký a nenosil náušnice. „Když tys tenkrát nosila tak děsný kozačky!“ vypadlo z něj po první lahvi. Kozačky? Moje krásné bílé kozačky? „Jo, ty děsný bílý kozačky. A ty vlasy… Vypadalas jak holka z diskotéky,“ dodal a ještě po těch letech se při té vzpomínce otřásl odporem. AHA! Všechno mi to najednou došlo. On, frajírek s propíchanýma ušima, co přespával po klubech, a já – holka s nakulmovanými lokýnkami a v bílých kozačkách. Hormony nehormony, to si prostě nemohl dovolit. Dnes by to podle jeho reakcí už šlo, ale on se mezitím změnil ze sexy rockera v bodrého méďu v batikovaném triku. To vyprávění o rozestavěném domečku za Prahou bych ještě skousla, ale tu batiku a sandály s ponožkami ne. Rozloučili jsme se a já cestou domů přemýšlela, co by se tehdy stalo, kdybych si netočila vlasy a nenosila bílé kozačky.
Od té doby uplynula spousta času. Měla jsem období veselých šatů a barevných punčocháčů. Pak mi jeden dobrý muž nastříkal do obličeje slzný plyn a ukradl moji pampeliškově žlutou kabelku. Přestala jsem používat růžovou rtěnku, začala nosit pánské košile, jednoduchá trička a kalhoty. Ne že bych vypadala jako mužatka, ale cítila jsem se v tom zkrátka dobře. Můj tehdejší přítel nijak zvlášť neprotestoval. Sám si na žádné výstřelky nepotrpěl. Měli jsme pěkný a časem poněkud asexuální vztah, ale to se po letech stává, ne? Pak jsem ho šla jednoho dne překvapit do práce (měl narozeniny) a narazila v jeho kanceláři na něco v síťovaném tričku s hodně velkými oky a hodně velkým výstřihem, a v elastických kalhotách s tygřím vzorem. „Tohle se ti vážně líbí?“ nestačila jsem žasnout. Líbilo. Stalo by se to, kdybych nosila své bílé kozačky a síťované triko?
