Termín ageismus se poprvé objevil v roce 1968 v článku publikovaném v deníku The Washington Post od amerického psychiatra Roberta Butlera, který pojem o pár let později rozvinul v knize „Why Survive? Being Old in America“. Pojmenování problematiky, která se zabývá stereotypizací a diskriminací lidí na základě věku, tak konečně otevřelo téma, jež bylo dlouhodobě přehlíženo.
Všichni známe posměšné karikatury důchodců, kteří si jen stěžují a jsou na obtíž. K nechvalně známému cíli však vede dlouhá cesta, která postupně vylučuje starší generace z aktuálních i potenciálních pracovních a veřejných pozic. Vychází se při tom ze stereotypních předpokladů, že starší lidé budou pomalejší, nepřizpůsobiví ke změnám a neschopní naučit se nové techniky. Zvláště poslední bod je pak v současném digitálním boomu extrémně problematickým stereotypem, který může způsobit ještě dramatičtější vylučování lidí ze společnosti.
You can’t sit with us
Stejně jako se při pracovních pohovorech nesmí ptát zaměstnavatel ženy na plány ohledně založení rodiny, stejné tabu je (oficiálně) i otázka věku. K diskriminačním praktikám však dochází i jinými způsoby, jež přímou konfrontaci obchází a dochází k ní možná i nevědomky. Stačí do inzerátu uvést, že hledáte zaměstnance do mladého dynamického týmu a diskriminace je na světě.
Negativní konotace stáří, které je spojováno s chudobou a zbytečností, a tlak na mládí a jeho vizuální formu pak žene nespočet lidí i k drastickým estetickým zákrokům, jež mají prodloužit nejen jejich mladistvý vzhled, ale hlavně jejich relevanci. Socioložka Lucie Vidovićová definuje ageismus jako „…proces systematické, symbolické i reálné stereotypizace a diskriminace osob a skupin na základě jejich chronologického věku a/nebo na jejich příslušnosti k určité generaci.“ Jen v České republice se počet lidí nad 65 let blíží čtvrtině obyvatelstva. Ve společnosti však převládá jasná rovnice – čím vyšší věk, tím nižší sociální status.
Na obtíž
Zacházení se staršími lidmi v nemocnicích a pečovatelských ústavech je pak kapitolou samo o sobě. Dostáváme se zde totiž do té nejosobnější možné roviny. Začíná to už při příjmu či během komunikace s lékařem, kdy stále – jako za starého režimu – převládá požadavek, aby pacient přišel do ordinace či k jakémukoliv potřebnému vyšetření sám, a to i přesto, že každý má nárok na doprovod, který by komunikaci i psychickou podporu ve zranitelné pozici poskytnul.
Ve fázi, kdy už je potřeba pomoct i s mobilitou a základními úkony v nemocnici či pečujících ústavech, pak důstojné zacházení nezřídka zcela mizí. Jako by nestačilo, že se člověk bojující s nemocí a nástrahami stáří musí smířit s tím, že si nezvládne sám obstarat základní potřeby a nerozhoduje o tom, co bude jíst, kdy se ráno probudí nebo kdo ho bude sprchovat. Velmi problematickým aspektem je i skutečnost, že se na člověka v dané situaci nahlíží, jako by to pro něj bylo vzhledem k jeho věku přirozené, a tedy i v pořádku. Takový stereotyp je v současné společnosti těžce normalizován a oprošťuje starší lidi od jakýchkoliv relevantních emocí a pocitů. Málokdo si ale uvědomuje, jak poníženě se každý z nich v těchto situacích cítí.
Ageismus se týká každého jednoho z nás
Problematický je i zaběhnutý narativ ve stylu „my vs. oni“, který vyvolává dojem distance, jehož důsledkem je i absence zodpovědnosti k vyvolání diskuze a aktivní změně zacházení se staršími lidmi, ale i způsobu, jakým se na ně nahlíží. Je potřeba si uvědomit, že mezi „nimi“ a „námi“ je jediný rozdíl – pár let.
Staří lidé nemají jiné potřeby, touhy ani pocity než kdokoliv jiný. Ageismus se proto týká každého jednoho z nás. Budeme-li participovat na vytváření a udržování podmínek, které starší lidi znevýhodňují a vyvolávají stereotypní obraz neschopného a nepotřebného člověka, můžeme v našem vlastním pozdějším věku očekávat jediné - stejné zacházení, proti němuž jsme v mládí nebojovali či ho dokonce (nevědomky) podporovali.
Zdroj: Ageismus.cz, Věková diskriminace – ageismus: úvod do teorie a výskyt diskriminačních přístupů ve vybraných oblastech s důrazem na pracovní trh
