Sarah Dubná studovala původně ateliér Malba II Vladimíra Skrepla na AVU, diplomovala však na Intermédiích II - ateliér Pavly Scerankové a Dušana Záhoranského na téže škole. Nyní studuje doktorandský ateliér hostujícícho umělce pod vedením Slávy Sobotovičové na pražské UMPRUM. Sarah nám přiblížila svoji tvorbu, ve které mísí různé techniky, pracuje např. se starými látkami, které používá místo malířského plátna nebo třeba tatérskou propisku, jelikož se mimo výtvarného umění věnuje také tetování. Všechny její návrhy jsou její autorská díla, netetuje konkrétní věci na zakázku, můžete mít tak jistotu, že výsledné dílo nebude nosit na svém těle nikdo jiný než vy. Se Sarah jsme se také bavili o pozici queer lidí nejen na umělecké scéně, proč studovala včelařinu a jak to souvisí s její tvorbou.
Jak jsi se dostala k umění? Pocházíš z umělecké rodiny?
Nepocházím, ale od malička jsem měla potřebu si kreslit a nějak vizuálně se vyjadřovat. Byla jsem vedena spíš k přírodním vědám. Moje matka je totiž mikrobioložka a zabývá se výzkumem probiotik u včel a já cítila tlak, abych pokračovala v jejích šlépějích. Po gymnáziu jsem se dokonce ocitla na oboru biochemie, což mě nejen ukrutně nebavilo, ale nedokázala jsem se vůbec začlenit a cítila jsem, že to není cesta pro mě. V té době jsem se náhodou seznámila se studentkou malby z AVU, která mi dodala odvahu k tomu, abych se zkusila hlásit, a vyšlo to.
Vystudovala jsi AVU, ale v současné době studuješ doktorské studium na UMPRUM. Čemu se v rámci disertační práce věnuješ?
Projekt se opírá o vlastní zkušenosti získané pohybem napříč výtvarnou, včelařskou a tatérskou komunitou a zaměruje se na zkoumání společného principu bodnutí jakožto metody vzájemného dorozumívání a způsobu vyprávění o těle. V podstatě pokračuji ve snaze o propojení těchto různorodých zkušeností a vlastní queer identity. Zajímá mě, co nám takto složená optika může v kontextu debaty o mezidruhové komunikaci přinést.
Na první pohled je tvé umění abstraktní, řekla bys, že to tak je?
Ano i ne. Baví mě balancovat na hranici minimální rozpoznatelnosti. Když v mé kresbě divák najde něco, čeho jsem si sama nevšimla, tak to znamená, že kresba funguje. Často se setkávám s různými interpretacemi jednoho díla, dokáže mě to příjemně pobavit.
Mimo umění také tetuješ. Jak je tetování propojené s tvojí tvorbou?
Ve své práci nerozlišuji mezi díly na plátně, na kůži nebo vyrytými do zdi. Každý proces samozřejmě vyžaduje jinou citlivost a pozornost, linka však zůstává všude stejná.
Jaké další techniky používáš?
Vždy začínám kresbou. Linka často vzniká propichováním či vyškrábáním. V mé práci se neustále opakuje rytmus střídavého požitku z destrukce, často vlastních děl, s následnou klidovou fází opečování materiálu, kterým je nejčastěji papír, látky, ale i včelí vosk nebo zeď. V podstatě neustále kolážuji útržky vlastních prací s nalezeným materiálem.
Nemaluješ jenom na plátno, ale také recykluješ staré látky. Proč?
Je to dostupné a dává mi to smysl – zvlášť v dnešní době. Probírat se odhozeným materiálem, který má vlastní historii, je docela dobrodružné. Baví mě nacházet skvrny a modřiny na látkách či papírech a usazovat je do jiného kontextu, zviditelňovat okraje. Znovu je zhodnocovat.
Máš také vystudovanou včelařinu. Jak ses k tomuto oboru dostala a proč jsi to studovala? Prolíná se to nějakým způsobem s tvojí uměleckou tvorbou?
Ke včelařství jsem se dostala díky své matce, která se jimi zabývá ve výzkumu, a která mě v šestnácti letech vyslala na letní tábor pro začínající včelaře. Od té doby jsem se o včely začala sama zajímat a jezdila na apiterapeutické konference, které se věnují léčivým účinkům včelích produktů včetně včelího bodnutí. Až později mi došlo, že mě na včelách přitahuje ta ambivalence jejich působení – setkání lidské kůže s žihadlem může být fatální a zároveň má potenciál být léčivé. Vnímám to jako paralelu ke své tatérské praxi. Během studia na AVU jsem se rozhodla dálkově vystudovat i včelařské učiliště v Blatné a tuto zkušenost pohybu ve včelařské komunitě jsem zpracovala v diplomové práci. Dílčí část vyšla i ve formě textu s názvem Výměna matky v časopise Psí víno.
Jak vnímáš pozici queer umělců na české scéně?
Na umělecké scéně vnímám vzrůstající zájem o queer tématiku a obecně snahy o inkluzivitu. Je jedině dobře, že se ke slovu dostávají i jiné než heterosexuální a cisgenderové identity, na které jsme v kontextu dějin byli dlouho zvyklí. Tuto snahu vnímám i v zastoupení laureátů a laureátek Ceny Jindřicha Chalupeckého za poslední dva roky nebo na nedávném Bienále Ve věci umění projektu Tranzit.cz. Ptát bychom se spíš měli, jaká je pozice queer lidí ve společnosti, protože jakmile z umělecké bubliny vykročím, nemám stejná práva jako ostatní. Kdybych se rozhodla založit rodinu, uzavřít sňatek a vychovávat s partnerkou dítě, není mi to v současném systému umožněno. Ale zejména, a to mě děsí nejvíc, jsou queer lidé čím dál častěji oběťmi útoků z nenávisti – v bratislavském baru Tepláreň přišli v říjnu o život dva nevinní lidé. O tomto víkendu byli fyzicky napadeni členové kapely Berlin Manson ve Skalici poté, co na pódiu vyvěsili duhovou vlajku – zpěvákovi Adamovi Dragunovi zlomili čelist.
Kde mohli čtenáři vidět tvé práce? Chystáš nějakou výstavu v dohledné době?
Do konce října byly mé nejnovější práce k vidění v Entrance Gallery na skupinové výstavě Představit si zahradu, na které jsme vystavovaly spolu s Lucií Lučanskou a Veronikou Čechmánkovou. Kurátorkou byla Veronika Čechová. Teď se rýsuje jedna spolupráce v Berlíně na skupinovém projektu Mariuse Presteruda, se kterým jsem spolupracovala již v minulosti.
Na čem momentálně pracuješ?
Poslední dobou se zabývám hlavně vytvářením obrazů, které vznikají mimo jiné za použití tatérských jehel a dalších pomůcek pro tetování. To, jaké nástroje pro vznik kresby volím, je pro mou tvorbu zásadní a dochází mi, že je vidět až výsledek jejich práce. Ráda bych teď zkusila obrátit pozornost i k samotným nástrojům a našla způsob, jak je zviditelnit.
