Rozhovor s Anežkou: upcyklace jako způsob života i tvorby
Jednou ze čtyř autorek, jejichž kolekce se představily, byla Anežka Matějů Mrzílková, studentka Technické univerzity v Liberci. Její kolekce Andělé procitají čerpala inspiraci z atmosféry oblohy – od svítání, po červánky až po černou tmu. V kolekci využila ruční výšivky, keramiku a pracovala výhradně s deadstock materiálem. Právě s Anežkou se nám podařilo pořídit krátký rozhovor.
Anežko, co tě vůbec přivedlo k upcyklované módě?
Vystudovala jsem bakalářský obor aplikovaná ekologie na Zemědělské univerzitě, což mě přivedlo k uvědomění si důležitosti ochrany životního prostředí. Už i předtím jsem si téměř nekupovala nové oblečení, díky tomu jsem si postupně začala budovat síť vlastních zdrojů. Lidé mi dávají látky, které už nevyužijí.
Takže nenakupuješ vůbec nové látky?
Vůbec. Všechny látky mám z Textile Mountain, což je obchod s deadstock materiály. Odebírají je od designérů nebo z uzavřených továren. Tato forma upcyklace je pro mě zároveň způsobem, jak se vyrovnávat s environmentálním žalem – mám pocit, že takto dělám maximum pro to, abych si mohla říct, že přispívám k řešení a dál nezamořuji planetu.
Ve tvé kolekci jsem si všimla ručních výšivek. Dávají ještě smysl v době, kdy máme téměř dokonalé stroje?
Určitě ano. Třeba jedny šaty z kolekce mají šňůry ze zlatých korálků – to žádný stroj nezvládne navléct a našít. Existují sice speciální stroje na výšivky s korálky nebo flitry, ale jsou extrémně drahé. Navíc ruční výšivka má úplně jinou energii. Ty zmiňované šaty trvaly asi 60 hodin – a přitom to na nich na první pohled ani není tolik vidět.
A opravdu jsou lidé ochotní za takovou práci zaplatit?
Ano, mám klienty, kteří si nechávají výšivky dělat. Třeba vyšívám ručně bundičky, letos budu vyšívat i svatební šaty – už jsem dvoje vyšila. Takže věřím, že lidé stále oceňují ruční práci, a to hlavně v momentě, kdy chtějí něco unikátního, třeba oděv na speciální událost.
Učil tě vyšívat někdo z rodiny?
Ne, vyšívat jsem se naučila sama. Bohužel to není nějaká rodinná tradice. Pravda ale je, že můj praděda byl krejčí – takže to možná mám někde v genech. Jinak pocházím z neumělecké rodiny, přesto ale dokážou ocenit, co dělám. Vždycky jsem v nich měla oporu.
Jak vybíráš deadstock materiály a s jakými výzvami se při tom potýkáš?
Jak už jsem říkala, dnes ke mně často látky přicházejí samy. Myslím, že hodně pomohlo mluvit o své tvorbě na sociálních sítích. Když někdo vyklízí půdu nebo třeba podědí látky po babičce, ozve se mi. A dokonce i lidé s oblečením, které už nenosí – z triček třeba dělám nové topy.
Výzvou je určitě to, že je to spousta práce navíc: musím materiál nejdřív vyprat, vypárat, přemýšlet, jak jej efektivně využít. Nemám neomezené množství látky – nemůžu jen tak udělat chybu a začít znovu. U střihů je to opravdu náročné. V případě práce s deadstock materiálem z Textile Mountain už se jedná o klasickou práci s látkou z metráže - to je samozřejmě mnohem jednodušší - ale o něco méně kreativnější.
A jak pracuješ s návrhy – máš obvykle nejdřív vizi, a pak hledáš látku, nebo naopak?
Většinou naopak. Mám velkou sbírku látek – ve sklepě, v ateliéru a ještě na chatě. Projdu si, co mám, a podle toho navrhuji. U jediných světle modrých šatů z kolekce jsem to měla naopak - nejdříve byla vize, aby šaty evokovaly modrou oblohu. Za pár dní mi zavolala kamarádka, že má roli světle modrého tylu, který už nepotřebuje. Takže mi to vesmír takto přihrál.
Máš pocit, že je v zahraničí tahle forma tvorby – upcyklace – dál než u nás?
Ano, určitě. V zahraničí je mnohem více obchodů s deadstock látkami. Třeba v Itálii je běžné, že když značky nevyužijí materiály, posunou je dál. V Česku znám opravdu jen Textile Mountain. Velmi bych si přála, aby se i u nás stalo šití z látek, které jsou nevyužité, více populárnější.
- Zdroj článku:
Autorský článek
