První dějství Anny Tran: Manifestace síly i něžnosti

Řeč je o mladé módní návrhářce Anně Tran, která v sobotu uvedla svou debutovou kolekci Buồm Buồm. V prostorách kostela Husova sboru se její tvorba proměnila v intimní recitál o ženskosti, křehkosti a síle. Anna, jejíž vietnamské kořeny se jemně odrážejí v její estetice i rukodělném přístupu, je známá především žabičkováním – časově náročnou technikou, která se v jejím pojetí stává symbolem péče a proměny. O své cestě ke spirituálnímu zážitku, jakým její první přehlídka byla, jsme spolu mluvily dvě hodiny den poté.

Aničko, tvá první přehlídka se uskutečnila v netradičním prostředí - v kostele. Jak tento nápad vznikl?

Veliký podíl na tom má moje kamarádka a kolegyně Paulina. V momentě, kdy jsme se začaly bavit o tom, že by měla být přehlídka, tak vyhrkla: "A bude to v kostele?" A tak to všechno začalo. Celou přehlídku jsme chtěly pojmout jako něco víc než módní show – jako zážitek, příběh a emoci. Přály jsme si, aby naše první přehlídka byla místo rituálu, tajemna a manifestace. 

Byl problém sehnat kostel, který vám přehlídku umožní realizovat?

Vybrali jsme si tento husitský, protože byl nejvíce otevřený tomu, jak jsme si to představovali. Pan farář Lukáš byl skvělý, přátelský a nadšený, že kostel ožije a že se v něm uskuteční něco kulturního. Celá produkce byla velká týmová práce a já jsem svému okolí vděčná za pomoc.

Jak si poznala, že si ve své tvorbě došla do bodu k uspořádání přehlídky?

Já jsem nikdy nebyla ten typ s ostrými lokty. Vždycky mi módní svět přišel trochu drsný, možná až moc. Ale zároveň jsem věděla, že tam nějak patřím, tvoření mě baví a je to jediné, co doopravdy umím. Hledala jsem polohu, ve které mi může být dobře, kde mohu být stále sama sebou. Začínali jsme s týmem s malými pop-upy a upřímně – tehdy jsem si myslela, že přehlídku asi nikdy dělat nebudu. Jenže mi časem začal chybět nějaký posun, krok mimo komfortní zónu a hlavně volná tvorba. A když se pak všechno sešlo – čas, energie, lidi – vznikla z toho Buồm Buồm.

Jaká část přípravy pro tebe byla nejtěžší?

Já jsem se soustředila čistě na tvorbu. Nikdy předtím jsem nesestavovala line-up, který by dával dohromady smysl. Neuměla jsem to, ale naštěstí si umím říct o pomoc. Mou mentorkou tak byla Vendula Niklová, autorka Afka Collection. Byla to moje spolužačka na vysoké a už tenkrát mi byla velkou inspirací. Vždycky mi přišlo, že do toho těžkého fashion světa přináší lehkost. Je pohotová, má skvělé konstrukční cítění a aranžovací schopnosti. Požádala jsem jí, aby byla mým přítelem, se kterým mohu všechno konzultovat.

Jaké nové postupy si v kolekci využívala?

Stále jsem pracovala s celou šíří materiálu - obdelníkem. Více jsem ale experimentovala s formou. Nedržela jsem se mantinelů, kterých se držím, když zpracovávám oděvy do showroomu. Žabičkování funguje tak, že se postupuje v jedné linii, aby byl výsledek elastický. V této kolekci jsem šla různými liniemi a hrála si s tvarem a asymetričností.

Modelové a modelky byli z velké části tví blízcí. Bylo to tak, že jsi tvořila oděv už přímo s vidinou toho, kdo dané looky obleče?

Přesně tak. My jsme chtěli pracovat s osobností, což je i způsob, jakým běžně tvořím. Ty modely jsem si vybírala na základě emoce, kterou mají reprezentovat. Mám vypsaná jména a pak vlastnosti, které se mi s nimi pojí. Nevěsta musela být poslední. Thea, která ji znázorňovala, je drsná nekonvenční Asiatka. Boří všechny stereotypy a nebojí se. Zažila jsem sama její proměnu a moc ji obdivuji. Od začátku jsem měla vizi, že to bude uzavírat právě ona.

Všimla jsem si, že byl set-up modelů různorodý.

Je super, že se ptáš na cast - že si toto sama zavnímala. Nebyl klasický, z modelingové agentury jsme tam měli jenom tři lidi. Snažili jsme se o různorodost - sama to tak ve své tvorbě mám, že nechci tvořit jenom pro nějakou privilegovanou část populace. Vždycky jsem chtěla být otevřená. Proto lístky nebyly jen pro zvané, ale mohli si je koupit i mí klienti či veřejnost.

Symbolem kolekce je motýl, který je často spojován s pomíjivostí. Máš strach, že je móda rychlá a pomíjivá?

Není to jen módou, ale i dobou. Móda, která se váže k době, je určitě pomíjivá, proto jsem chtěla vytvořit nejen přehlídku, ale i zážitek. Přála jsem si, abych zanechala v lidech emoci, kterou si zapamatují. Líbí se mi ale, že si v motýlovi najde každý to svoje. Když jsem přemýšlela o názvu pro přehlídku, nechtěla jsem pracovat se slovem metamorfóza. Motýl vychází z housenky, která je trošku i takovým přirovnáním k té mé metodě žabičkování. Zároveň motýl ve vietnamštině znamená i vulva, takže se celé feminní téma spojilo.

Ovlivnila tě v kolekci i země, ze které pocházíš – Vietnam?

Den po tom, co jsme se rozhodli, že do toho jdeme, jsem si koupila letenky právě do Vietnamu. V Saigon na jihu Vietnamu vzniká scéna, která je liberální, drzá a sexy. Chodila jsem tam po showroomech, abych nasbírala inspiraci. Také jsem si odtamtud dovezla kupu látek - je tam bohatý výběr.

Který z modelů myslíš, že by seděl tobě?

Měla jsem na sobě růžový model, který tu přehlídku otevíral. Je můj hodně oblíbený. Reprezentuje něhu, jemnost i hravou frivolnost.

Co s kolekcí plánuješ dále?

Určitě bude dostupná k půjčení. Některé modely budu i reprodukovat a ukazovat na pop-upu, ale to je zatím teprve v předběžném plánování. Ráda bych ji ale dále ukázala i další veřejnosti.

V čem si myslíš, že se ti podařilo dostat mezi poměrně konzervativní Čechy více barev a experimentálních střihů?

Je to hlavně mladší generací, která je taková cool, rebelská a hravá. Proto si většina lidí myslí, že tvořím hlavně pro mladé. Nedělám to ale schválně. Když jsem začínala, tak jsem si musela hodně obhajovat právě tu barevnost. Ze začátku mé lila kabelky nosily hlavně holky z Berlína - v Česku se prodávala jen černá a béžová. Teď se to mění - hodně jedou barvy - třeba růžová a modrá. Zákazníci říkají, že je učím nosit barvy, a to mě těší.

Co děláš, když máš těžkou hlavu a potřebuješ si odpočinout?

Já mám často strach z ticha a samoty. Když je mi nejhůř, zvednu telefon a zavolám lidem ze své safe zóny. Není jich moc, ale o to více si jich vážím. Zároveň vím, že jim mohu zavolat a klidně u toho jen mlčet. Toto mi pomáhá - vědomí, že stačí vytočit a klidně u toho jen mlčet. Prostě jen být - cítit, že je někdo na druhé straně a poslouchá.

Co bys vzkázala mladým designérům a studentům?

Každý má svou cestu a každý si ji hledá po svém. A to je v pořádku. Je důležité najít svou polohu a věnovat čas učení. To nejcennější na tom je, že si zjistíš věci o sobě, že se poznáš. Díky tomu se i já cítím silnější než kdy předtím.