Zuzanu jsem potkala úplně náhodou — nebo spíš ona potkala mě. Před pár lety mi na Instagramu napsala kvůli focení závěrečné práce své kamarádky, designérky Doroty Kostelné. Od prvního setkání mi utkvěla v paměti. Nejen díky tvorbě, kterou od té doby sleduji s čím dál větším napětím, ale i díky tomu, s jakou samozřejmostí a oddaností stojí za lidmi kolem sebe i za tím, co dělá.
Česká módní scéna se v posledních letech proměňuje směrem k větší citlivosti, osobním výpovědím a autorské intimitě. Vedle etablovaných jmen se objevuje generace designérů, kteří chápou tvorbu jako způsob přemýšlení o světě, ne jen o oděvu samotném. Zuzana mezi nimi vyčnívá svou schopností proměnit křehkost v sílu a ticho v výrazný rukopis. Její práce působí niterně a soustředěně, ale zároveň nese jasný rukopis někoho, kdo do tvorby i vztahů vstupuje naplno. V rozhovoru mluví o tom, proč je pro ni tvorba stále hrou, jak se mění vztah mezi intimitou a veřejným prostorem i o tom, a proč někdy stačí jediná věc — ukázat vlastní práci světu.
Co by nás překvapilo, kdybychom otevřeli tvůj moodboard nebo galerii v telefonu?
Moje babička. (smích) Spousta fotek psa a random screenshoty. Někdy mě inspiruje věc, kterou bych si nikdy vědomě nevyhledala.
Říkáš, že každou kolekcí dotváříš samu sebe. Kdo je dnes Zuzana Pecková oproti té, která vytvořila první kolekci?
Ráda bych řekla, že ta změna je obrovská, ale vlastně není. Pořád mám pocit, že si jen hraju a dělám to, co mě baví. Co se ale změnilo, je vědomí, že moje práce možná dokáže přinášet radost i dalším lidem. A to je pro mě velmi silné. I kdyby se dotkla jen jednoho člověka a přinesla mu určitý druh potěšení, souznění nebo propojení se sebou samým, mám pocit, že mělo smysl ji ukázat světu.
Přesto se při každé kolekci cítím trochu nahá. Stydím se i při obyčejném postu na Instagramu, při focení nebo na přehlídce. Je to pořád velmi osobní věc, kus mého nitra. V hlavě často bojuju s otázkou, jestli to nemělo zůstat jen pro moji vlastní radost. Ale právě moment, kdy se v tom najde někdo další, mi připomíná, proč to dělám. Možná jsem dnes jen o něco odvážnější v tom ukázat svou práci světu a víc důvěřuji samotnému procesu tvorby.
Kolekce IZBA pracuje se samotou jako bezpečím i tíhou. Máš pocit, že je dnes samota pro kreativitu nutností, nebo spíš luxusem?
Myslím, že každý tvůrce to má jinak. Někdo potřebuje o své práci hodně mluvit a průběžně ji sdílet, někdo je raději dlouho potichu. Mně samota při tvorbě velmi vyhovuje. Člověk se v ní dokáže hodně naučit, posunout a jít víc do hloubky. Zároveň je tam ale velmi tenká hranice — když je člověk příliš dlouho sám se svou tvorbou, může se v ní trochu ztratit a nejraději by všechno vyhodil z okna. Proto si myslím, že důležité je umět odhadnout moment, kdy ještě zůstat sám se svými myšlenkami a kdy už vyjít ven a ukázat svou práci světu.
Tato témata jsou ti blízká. V kolekci SHOT jsi pracovala s tíhou pohybu, svazováním nebo obrazem útěku. Co pro tebe dnes symbolizuje svoboda?
Strašně moc věcí, ale asi nejvíc privilegium. Ne pro každého je jednoduché tvořit, jít za svým snem nebo odejít z prostředí, ve kterém nechce být. Ať už je problém v zázemí, podpoře nebo odvaze.
Jeden z motivů kolekce je kladivo jako tradičně mužský symbol síly. Jak dnes přemýšlíš o ženskosti a síle?
Kdysi jsem si sílu možná představovala jako něco tvrdého a nekompromisního. Dnes ji vnímám spíš v citlivosti, upřímnosti a ve schopnosti nést i věci, které nejsou příjemné. Hodně přemýšlím a hodně cítím — o sobě i o světě kolem sebe. A čím víc nad tím přemýšlím, tím méně věřím na jednoduché představy o tom, co je ženské a co mužské. Síla podle mě nemá pohlaví. Každý ji nachází trochu jinak.
Mladí designéři dnes často balancují mezi autorskou tvorbou a tlakem na nositelnost či prodejnost. Jak to vnímáš ty?
Myslím, že většina mladých designérů na začátku cítí silnou potřebu něco vyjádřit. Nositelnost nebo prodejnost bývají často vedlejší. Měla jsem to podobně. Postupem času jsem si ale uvědomila, že chci, aby moje oděvy žily i mimo přehlídky a focení. Chci, aby byly nošené, opotřebované a aby si k nim jejich nositelé vytvořili vlastní vztah. Mým kompromisem se stalo propojení autorské kolekce s produktovou linií. Jedna mi dává prostor svobodně rozvíjet myšlenky a experimentovat, druhá umožňuje, aby se tvorba přirozeně dostala mezi lidi a stala se součástí jejich života.
Existuje něco, co tě škola nenaučí, ale módní svět ano?
Ve škole má člověk mnohem větší prostor soustředit se jen na samotnou tvorbu. Může experimentovat, dělat chyby a řešit hlavně vizuální stránku — koncept, siluetu nebo materiál. Venku je to ale úplně jiné. Módní průmysl mimo ateliér už není jen o šití nebo návrhu. Je tam množství faktorů, které si člověk ve škole často neuvědomí — organizace prostoru, focení, přeprava, propagace, spousta komunikace, ale i způsob, jakým kolekci a značku vnímá okolí, což ne vždy dokážeme ovlivnit.
Je to hlavně o lidech a o tom, jak spolu všechno funguje. Už to není uzavřený a bezpečný prostor pokoje. Spousta věcí se stane náhodou, nečekaně, a člověk na ně musí reagovat v reálném čase. V módním světě už pak nejde jen o to ušít dobrou kolekci. Myslím, že to je možná jen desetina celé práce. Ten zbytek je všechno kolem ní — vytvoření atmosféry, příběhu a celého světa, ve kterém kolekce žije a jak je komunikována okolí.
Během krátké doby ses objevila na platformách jako MBPFW, Vision nebo We're Next. Co ti každá z nich dala?
Každá z těchto platforem mi přinesla spoustu zkušeností, ale asi hlavně odvahu. Většina mé práce vzniká v tichu a samotě. Dlouhé měsíce trávím s kolekcí sama a pak najednou přijde moment, kdy ji postavím před lidi a už nepatří jen mně. Je to zvláštní pocit. Lidé se už nedívají jen na oděvy, ale i na mě. Mohou si vytvořit názor, mohou kolekci přijmout nebo odmítnout. Je v tom velká zranitelnost, ale právě tyto přehlídky mě naučily nebát se jí a stát si za tím, co jsem vytvořila.
Kde podle tebe mají podobné formáty u nás ještě prostor ke zlepšení? Co by mladým designérům reálně pomohlo?
Myslím, že prostor ke zlepšení je hlavně v tom, co následuje po samotné prezentaci kolekcí. Přehlídky a výstavy jsou důležité, ale mladým designérům by možná pomohlo, kdyby existovalo více možností, jak svou tvorbu následně dostat k lidem osobně. Vidím velký potenciál v pop-up shopech, prodejních výstavách a showroomech. Mnozí z nás investují do kolekcí všechno, co mají. Mně osobně to nevadí, protože jsem od začátku věděla, že je to cesta, která mě naplňuje a dělá šťastnou. Zároveň by ale bylo skvělé, kdyby existovalo více příležitostí, jak tuto tvorbu proměnit v něco dlouhodobě udržitelného.
Právě propojení prezentace, prodeje a kontaktu se zákazníkem by mohlo mladým designérům pomoci nejvíc. Někdy máme prostor ukázat svou práci, ale už méně příležitostí zjistit, jak může dál fungovat v reálném životě.
Kde tě nejspíš uvidíme za deset let?
Nevím, kde budu ani kam se do té doby dostanu. Ale myslím si, že budu dělat to samé, co dnes. Možná se trochu změní témata, materiály nebo forma, ale neumím si představit, že bych přestala tvořit. Ta možnost mě vlastně ani nenapadla. Pořád nacházím nové tvary a významy skrze emoce, své rodné místo, identitu, intimitu, blízkost a věci, které se mi slovy říkají těžko. Nevím, jak to bude vypadat, ale vím, že potřeba tvořit mě jen tak neopustí. Tedy v to aspoň moc doufám.
- Zdroj článku:
Autorský článek
