Umyvadlo jako vizitka
Začalo to už v roce 2006, kdy se Aesop Resurrection Aromatique stalo pevnou součástí umyvadel v nejlépe zařízených restauracích a hotelech světa, jak sama značka ráda připomíná. O pár let později přidal Byredo, jehož lahvička se kolem roku 2010 stala oblíbenou rekvizitou fotogenických koupelen editorek a influencerek. Pandemický rok 2020 pak přinesl vlnu rajčatového mýdla, kterou nastartovaly Loewe svým vstupem do bytové kosmetiky a farmářsky laděná Flamingo Estate. Byredo mezitím koupil koncern Puig a řadu rozšířil o další vůně, Le Labo je se svým Santalem 33 dlouhodobě téměř nesehnatelný a nejnověji se na scéně objevuje i Dries Van Noten s vlastní kolekcí tekutých mýdel.
Levné mýdlo, stejná pěna?
Mýdlo vzniká reakcí tuků nebo olejů s louhem, ať už jde o kus za pár korun, nebo lahvičku z butiku. Komerční tekutá mýdla k tomu navíc přidávají syntetické tenzidy, konzervanty a umělou parfumaci, tedy přesně to, co má na svědomí čisticí účinek i vůni. Kolik z toho aktivně myje a kolik jen hydratuje a voní, se liší produkt od produktu a s cenovkou to nesouvisí. Drahá lahvička z butiku tak nemusí umývat o nic líp než obyčejné mýdlo z drogerie, rozdíl je hlavně ve vůni, obalu a pocitu, že si domů nesete kousek dobrého vkusu. Trend navíc dávno není novinka: mýdlo jako status symbol se datuje minimálně šest let zpátky, a plastová pumpička za tisíce korun je dnes pro spoustu lidí spíš vtip než touha.
Fakticky tak existují tři tábory: ti, kdo na drahé mýdlo nedají dopustit, ti, kdo by si ho z principu nekoupili, a většina, která o celé debatě netuší a dál používá to, co má zrovna doma. Do kterého patříte vy?
- Zdroj článku:
ELLE.com, autorský text
