ELLE Fashion Talk: Móda na prahu proměn

Svět módy se mění rychleji než kdy dřív. Hype kultura unavuje, spolupráce už nejsou zárukou úspěchu a do roku 2045 pravděpodobně zmizí polovina současných profesí. Jak se v tomto turbulentním prostředí orientují čeští návrháři? Na Designbloku o tom debatovali čtyři výrazné osobnosti české módní scény: Radka Sirková, působící dříve jako spoluzakladatelka a hlavní návrhářka značky CHATTY, dnes tvořící sezónní kolekce pod vlastní značkou; Anna Tran, designérka vlastní značky, jejíž autorskou tvorbu charakterizují romantizované formy a precizní řemeslné zpracování, přičemž spojujícím motivem je technika žabičkování; Antonín Soukup, spoluzakladatel značky LaFormela, která pravidelně prezentuje na pařížském fashion weeku a jejíž modely oblékly mimo jiné Sharon Stone, Lady Gaga, Rosamund Pike či Kesha; a Boris Kráľ, návrhář módy na míru, jeden z nejvýraznějších mladých talentů české scény, vítěz VAN GRAAF Junior Talent 2019 a držitel titulu Módní návrhář roku Czech Grand Design 2023.

Antoníne, vaše značka La Formela zažívá velký moment – nedávno vaši tvorbu oblékla samotná Lady Gaga. To je pro českou značku obrovský milník. Zároveň jsi několikrát mluvil o tom, že s tím přichází i větší profesionalizace – procesy, logistika, plánování, zásoby, což nejsou úplně ty sexy věci, které chtějí designéři slyšet, ale právě to je ten růst. Je tohle teď to hlavní, na čem v La Formele pracujete?

Antonín Soukup: Upřímně musím říct, že mám pořád trochu v hlavě strach, že se to může vymknout z rukou, protože ty příležitosti člověk musí uchopit velmi dobře. Snažím se pracovat sám se sebou, ale ano – teď je to hlavně o strategii, která se postupně tvoří. Paradoxně mě tahle část – byznys, strategie, to přemýšlení nad fungováním značky – baví úplně stejně jako samotné navrhování. Možná dokonce víc, protože je to pro mě obrovská výzva. Kdyby se tohle všechno nestalo, možná by mi to navrhování přišlo trochu monotónní. Máme v týmu lidi, které tahle stránka třeba tolik nebaví, a tak se učíme od sebe navzájem. Není to jednoduché, často vznikají dohady o tom, kdo má pravdu – ale protože zkušenosti teprve sbíráme, tu pravdu vlastně nemá nikdo. Je to hlavně o důvěře.

Radko, ty jsi prošla navrhováním pro jinou značku, zároveň si byla spoluzakladatelkou a pracovala ve dvojici, nyní máš vlastní značku. Co tě tahle cesta naučila o modní tvorbě?

Radka Sirková: Naučila mě hlavně to, že móda je mnohem širší pojem, než jen samotné navrhování oděvů. Je to obecný výraz, který má spoustu podvýznamů. Moda neznamená jen tvořit kolekce, ale existuje mnoho způsobů, jak tvořit, produkovat a přesně cílit na klienta. Prošla jsem si různými přístupy – pracovala jsem pro velkou značku, kde je klient jasně definovaný a celý proces podřízený byznysu, a na druhé straně jsem experimentovala čistě pro radost, kdy nemusíte nic řešit.

Když tvoříte ve dvojici nebo v týmu, vždy jde o spolupráci, ale zároveň musíte pracovat s vlastním úsudkem a egem. To, co je podle mě důležité v každé „podmódě“, je autenticita, komplexnost a schopnost vydržet ve vlastním stylu, ale zároveň pružně reagovat na různé příležitosti. Při budování jakéhokoliv brandu je zásadní vytvářet příběh – musí být konzistentní, pravidelně vyprávěný, ale zároveň se přizpůsobovat aktuálním podmínkám. Je také důležité přizpůsobit se klientovi, ale nikdy neztratit svou vlastní vizi a mindset, který máte od začátku. Tento jazyk a příběh musí být srozumitelný a snadno přístupný.

V jednom rozhovoru jsi řekla, že jsi ve své nejupřímnější fázi tvůrčího života. Máš pocit, že autenticita hraje v české módě opravdu velkou roli?

Radka Sirková: Ano, je to důležité nejen v Čechách, ale všude. Vztah s klientem se vytváří skrze příběh značky a způsob, jak s ním komunikujete. V Česku, protože je to malý trh, jsou ty příběhy značek velmi specifické. Díky nim si klient může lépe najít vztah ke značce, a to jak vizuálně, tak v rámci prezentací – ať už jde o velké přehlídky, nebo malé eventy.

Když se podíváme na zdroje a možnosti podpory v Česku, jak moc jsi měla nebo stále máš prostor a zdroje pro svou tvorbu? Máš ještě kam sahat, s kým tvořit a z čeho čerpat, co se týče materiální a organizační stránky?

Radka Sirková: Situace je komplikovaná. V posledních letech došlo k nepříjemným krachům několika velkých značek, jako je třeba Pietro Filippi. Tím se vlastně ztratil kus průmyslu, který na těchto značkách byl závislý. Přesto si myslím, že je stále z čeho čerpat, i když je to těžší a těžší. Díky značkám jako Honza Černý nebo La Formela je ale možné průmysl držet a postupně oživovat. Myslím si, že právě teď je český módní průmysl v takové fázi, kdy může jít nahoru. A všichni pochopili, že pracovat se současnými designéry, kteří aktivně tvoří, je obrovská výhoda. Na tom se dá dlouhodobě a systematicky pracovat, budovat značky a rozvíjet českou módní scénu.

Borisi, ty jsi mluvil o tom, že v Česku chybí systémová podpora módy. Jak by se to mohlo změnit?

Boris Kráľ: Jedno velké téma, které je stále málo prozkoumané, je investování do značek. Investice od větších finančních skupin nebo od individuálních investorů jsou zásadní, protože dávají značce volnost, čas a prostředky rozvíjet produkty a procesy profesionálně. Díky tomu nemusí jeden člověk všechno řešit sám doma, ale značka může stát na stabilním týmu, podobně jako velké světové módní domy, kde každý člen týmu má jasně definovanou roli. Takový přístup umožňuje mít fokus na kvalitní produkty a funkční byznys. 

A já si myslím, že v Česku lidé zatím úplně nepřišli na to, že do značek mohou investovat, kupovat podíly nebo je jinak aktivně podporovat. Ve většině případů to dělají spíše komerční značky s různými produkty, ale zatím to nefunguje tak, jak to známe třeba z Francie nebo ze světa, kde velké finanční skupiny jako LVMH nebo Kering podporují módní domy komplexně. Takže to je podle mě oblast, která má u nás stále prostor k rozvoji, a doufám, že Česká republika a český módní průmysl se tímto směrem postupně posunou.

Antonín Soukup: Móda u nás hlavně není brána jako kultura. To je velmi důležité právě u nás v Čechách. Když bychom to obecně pojmenovali, móda prostě pro spoustu lidí – třeba i na ministerstvu kultury – není kulturní záležitostí.

Boris Kráľ: Podle mě móda v Česku zatím není vnímána ani jako byznys, ani jako kultura. A pokud jde o byznys, to je věc, kterou si tady nejdřív musíme všichni „prokopat“, než ji někdo opravdu pochopí. Je to skoro psychologická záležitost – například ve Francii existuje Chambre Syndicale de la Couture, instituce pod ministerstvem průmyslu, která sdružuje všechny značky a módní tvůrce a podporuje je komplexně.

V Česku ani na Slovensku však nic podobného není. Značky se tady obvykle berou buď jako velké komerční subjekty – jako například Pietro Filippi nebo Blažek – nebo jako malé autorské projekty mladých designerů, kteří pracují spíše jako umělci na svých modních experimentech. Zkrátka móda tu není vnímána jako samostatná průmyslová oblast, což podle mě výrazně omezuje možnosti dlouhodobého rozvoje značek a jejich systematické podpory.

Aničko, jeden dílek do naší skládačky ještě chybí – vzdělávací instituce. Ty jsi vystudovala UMPRUM a absolvovala stáž v Reykjavíku. Jaké podmínky podle tebe české školy pro modní tvůrce vytvářejí a co by se mělo změnit, aby mladí tvůrci mohli růst – nejen kreativně, ale i v sebevědomí a schopnosti se prodat?

Anna Tran: Na UMPRUM jsem měla pocit, že se od nás čeká hotové umělecké dílo. Chyby se nebraly jako součást procesu. Často jsem cítila autoritativní přístup a málo prostoru pro vlastní názor. Já si myslím, že hodně hrála roli i moje citlivost jako tvůrce. Vnímala jsem autoritativní mužskou energii, která na mě působila, a to mohlo ovlivnit můj pocit malosti. Možná dnešní generace Gen Z by si takovou atmosféru nenechala líbit. Na druhou stranu připouštím, že se situace mohla vyvinout k lepšímu – vedení se obměnilo, takže už to nemusí být stejné. Mám srovnání se zahraničím, konkrétně se studiem v Reykjavíku, a tam jsme mohli experimentovat a dělat chyby – proces byl důležitější než konečný produkt. Studium bylo formou spolupráce, profesor byl pro nás oporou. Moc se mi tam líbilo.

Myslíš, že vysoká škola je pro návrháře nezbytná?

Anna Tran: Asi to není nezbytné. Hodně českých designerů, například Martin Kohout, školu nestudovalo a přesto vytvořili citlivé a úspěšné značky. Pro mě osobně však studium pomohlo v sebevědomí a osobním růstu. I přes těžké chvíle jsem věděla, že existuje instituce, která mě přijala a viděla můj potenciál. I když mám dodnes tendenci podceňovat své schopnosti – škola mi rozhodně pomohla v tvorbě a budování značky.

Na závěr – co byste poradili mladým tvůrcům, kteří teprve začínají?

Boris Kráľ: Mně přijde, že klíčové je zůstat upřímný k sobě i ke svému týmu a mít jasně definovaný vizuální kód, za kterým si stojíte. I když někdy máte pocit, že to dál nepůjde, je důležité v tom vytrvat. V mém případě to vždycky nejvíc pomohlo v těch nejnáročnějších chvílích – když jsem byl vyčerpaný, právě tehdy se věci často pohnuly. Vytrvat a věřit svému rukopisu je zásadní, nepolavovat ze svých standardů ani z vizuální identity značky.

Antonín Soukup: Souhlasím.Překážky k módě patří – učí vás myslet i byznysově. Móda je řemeslo, ale zároveň byznys. Většina začínajících designerů v Česku nemá kolem sebe tým, který by je chránil nebo podporoval, takže se musí naučit zvládat oboje. Tyto překážky jsou důležité pro růst a posun dál, stejně jako v jakémkoliv jiném byznysu. Další důležité je napsat si jasný cíl. Ne jen tak, že “chci být designer”, ale konkrétně – a mít ho na očích. Ideálně si ho nechat minimálně pět let a jít si za ním, a pak si napsat další cíl na dalších pět let. Nemusí to být nutně velký cíl, jako prodávat v zahraničí nebo být na fashion weeku – může to být třeba úspěšně prezentovat svou tvorbu lokálně. Klíčové je vědět, co pro vás úspěch znamená, a tomu věřit.

Anna Tran: Zůstat autentická. Inspirovat se, ale zachovat si vlastní rukopis. Pinterest je fajn, ale osobitost je to, co dělá značku živou.

Radka Sirková: Souhlasím. Zůstat věrný sobě, věřit svému vnitřnímu světu a rukopisu a vytrvat i přes pochybnosti. Inspirovat se, ale nenechat si svůj styl zcela ovlivnit. A někdy je opravdu lepší nechat vnější vlivy stranou – protože z krize a z vlastního procesu tvoření často vznikají ty nejkreativnější a nejautentičtější věci.