Adonxs o zkušenostech z Eurovize i superschopnosti psaní songů

Adame, nad čím teď nejvíc přemýšlíš, co ti běží hlavou? 

Zrovna dnes řeším celý den koncert 17. dubna v Londýně a k němu přesné vizuály, setup. Také dokončuji slovenské album, což je menší změna – měl jsem ho rozepsané před Eurovizí a teď se k němu víceméně jen vracím. Dotahuji věci do konce, píšu nové a nějak se to dává dohromady. A strašně mě teď baví zkoušet spolupráce a tahat lidi do studia. Zrovna včera jsem úplně náhodou potkal Katarzii, tak jsme se domluvili, že se v nejbližších dnech potkáme taky ve studiu. Takže asi taková směsice.

Vraťme se k vítězství v SuperStar. Nějak tě definovalo, dostal jsi nálepku. Je pro tebe ještě dnes funkční, nebo už se jí snažíš zbavit?

 Já jsem to vždy vnímal tak, že nálepka SuperStar nedefinuje mě, ale já definuji ji. Vše, co se děje a dostane se k lidem, může (de)motivovat potenciální další účastníky, a tak tu odpovědnost přebírám na svou stranu. Letos se SuperStar po pauze vrací, na což se moc těším, protože vyrostla další generace a bude tam větší prostor pro nové lidi, možná ta neprovařenost formátu přiláká nové diváky, což by bylo dobře. Pro mě to totiž byla veskrze pozitivní zkušenost, nic negativního.

Pojďme k tvému alter egu Adonxs… 

… pojďme říkat stage name.

Říkáš, že ti na pódiu dodává sebevědomí. V čem je jeho výhoda? Že se za něj můžeš schovat? 

To je zajímavá otázka, protože mně ty identity už vlastně splynuly. Myslím, že se to rozlišuje jenom tady, v Česku a na Slovensku. SuperStar asi moje úřední jméno víc dostala do povědomí a nijak mi to nepřekáží, ale v zahraničí, když na mě někdo zavolá „Adame“, lidé ani netuší, že to je na mě. Myslím, že to už mám podobně jako mnozí rappeři, u nichž lidé ani nevědí, jak se jmenují občanským jménem, a už to neřeší ani oni sami, je to fakt splynutí identit.

Co pro tebe znamená psaní písniček? Je to pocitově spíš o svobodě, nebo je v tom i zodpovědnost? 

Pro mě je to taková superschopnost – něco, co mi jde, umím to a baví mě to. Člověk může do tak krátkometrážní věci, jako je tři až pět minut, vložit tolik různých emocí, a vytvořit tak odkaz, ke kterému se může vracet. Navíc si čím dál tím víc uvědomuji, že jsem asi nejšťastnější na pódiu a v momentech, kdy se tvorba aktivuje, kdy jsem zavřený ve studiu nebo na songwritingovém kempu, kdy odložím telefon a obchodní myšlení a vystoupím z instagramového a mediálního světa. Když se s podobně naladěnými lidmi věnuji nějakému projektu, dochází k energetické výměně, která je pro mě velmi vzácná a důležitá. To jsou totiž přesně ty momenty, kdy je člověk asi nejvíc v přítomném okamžiku – na pódiu a při psaní.

Měl jsi někdy pocit, že ti skladba utekla a ožila vlastním životem? 

Myslím, že se to stalo u skladby Intergalactic Rodeo, která byla napsaná na brief pro jednu značku na letní festivalovou sezonu a pak použitá i v rámci kampaně, v kamenných prodejnách apod. Bral jsem ji proto jako zakázku a možná podvědomě ji vyřadil ze svého koncertního setu nebo hrával minimálně, a před pár týdny ožila ve slovenských rádiích. Aniž bych ji nějak prožíval nebo o ní mluvil, si ji začali lidé přát na koncertech a já jsem se až divil, proč právě tuhle. Příliš mi neseděla k těm ostatním, ale právě to asi zabralo – že je to něco trochu jiného, navíc je to veselý, energický song. Někdy tyhle neplánované věci, které nekomplikujeme brutálními strategiemi, prostě zafungují – přirozeně, organicky. 

Jak poznáš, že je skladba hotová? Podle pocitu, nebo že splňuje konstrukční náležitosti? 

Asi obojí. Základní pravidlo zní: všechno se dá neustále upravovat, vylepšovat, míchat, mixovat do bezvědomí. Takže musí přijít poslední slovo, které už jsem se naučil říkat i já, moment, kdy už jsem s tím pocitově spokojený, a pokud je třeba něco řešit na mixu nebo na masteru, posunu to dál vydavatelství nebo nechám na producentovi. Mnohokrát se mi navíc potvrdilo, že skladby, které vzniknou na místě a nahrají se i se zpěvy, v sobě mají něco magického, a když se tohle kouzlo později v procesu snažíme zopakovat, už tam není, znějí sterilněji. Proto u řady skladeb používáme vokály z dema a nahrávají se k tomu jen kritické party a mění produkce a aranžmá. Je prostě třeba mezi tou spontaneitou a dolaďováním najít balanc. 

Říkáš, že slovenština tě víc obnažuje. Co přesně v ní nejde schovat? 

Já to řeknu naopak: Myslím si, že angličtina umí hodně odpustit, klišé v ní není tak zřejmé jako v češtině nebo ve slovenštině. Je to tedy možná spíše poetický přístup a pro mě stále tak trochu neprobádané území, protože jsem v minulosti více psal anglicky. Říkám o psaní ve slovenštině, že je to neprozkoumané dětské hřiště, které je pro mě nové a dává mi novou energii, inspiraci. Teď jsem na téhle vlně, ale za chvíli mi bude angličtina chybět a na nějakém kempu se k ní určitě vrátím, je fajn si to zpestřit.

Co je pro tebe těžší? Být upřímný v textu, nebo v reálu?

Určitě je jednodušší něco napsat než to říct z očí do očí, to ostatně vidíme i na sociálních sítích. Ve skladbě to člověk může nastavit tak, aby vypověděl přesně to, co chce, a zároveň si divák vyčetl to, co potřebuje. 

Jak se do tvé image na pódiu propisuje intuice? 

Image mi dodává sebevědomí, pocit, že v danou chvíli jsem to já. Jsem bavič a mám zodpovědnost za show, na kterou lidé přišli, takže se musím cítit co nejlépe, protože jen tak to dokážu posunout dál. Živá vystoupení totiž vnímám jako jakékoli jiné divadelní představení. Je to fantazie, vnitřní svět, který v daném okamžiku vytváříš, zveš do něj diváky a přeješ si, aby na těch pár minut nebo i hodin úplně vypnuli a byli tam s tebou. Ta intuice je při tom určitě důležitá. 

Když jsi jako otevřeně queer člověk vyhrál SuperStar, měli jsme pocit, že nastávají lepší časy, a teď jako by znovu přituhlo. Jak to vidíš ty? 

Přemýšlím, jak odpovědět, tohle je strašně komplexní věc. Jako každý člověk žiju ve své bublině, a když z ní člověk vystoupí, umí ho to překvapit. Ale zase – jsem Slovák žijící v Praze, uvědomuji si, že jsem ve velmi privilegované pozici, kdy je mi skrze to, co dělám, dopřáván určitý prostor a reprezentace. Necítím se tedy nijak utlačovaný, nepociťuji, že by mi v rámci profese bylo něco odepřeno. 

Pamatuješ si ještě, jestli to rozhodování, jak otevřeně queerness komunikovat, bylo těžké? 

Těžké… určitě to bylo nevyzpytatelné. Byly tam samozřejmě i momenty, kdy se na to člověk dívá strategicky, protože přece jen – je to televizní show, showbyznys. Ale už mi bylo pětadvacet let, byl jsem se vším vypořádaný a věděl jsem, kdo jsem, co chci od své tvorby i cesty a strach jsem neměl.