Adela Vinczeová exkluzivně pro říjnovou ELLE

Ani jeden z nás si to už moc dobře nepamatuje, ale s Adelou se známe od roku 1990. Rodiče se kamarádili. A my si spolu hrávali na, jak ona říká, našem území v Rakousku. Pískovišti areálu československého velvyslanectví ve Vídni. Naši otcové byli diplomaté. Domov ve smyslu rodné země jsme tak téměř až do puberty vnímali především zprostředkovaně, skrz televizi nebo dětským pohledem ze zahraničí. Možná právě proto, když jsme v redakci přemýšleli nad tím, koho oslovíme v rámci příprav našeho československého čísla, vzpomněl jsem si na ni – dívku, již jsem od té doby neviděl a ze které se v mezičase stala jedna z nejznámějších žen Slovenska. V Bratislavě jsme si povídali o tom, co pro ni po dětství stráveném v zahraničí znamená domov, jak kdysi kamarádům záviděla dětské pokojíčky a proč podle ní člověk opravdu vlastní až to, co je ochotný pustit.

Jak jsi vnímala návraty na Slovensko?
Celé mé dětství jsme se hodně stěhovali. Každý rok jsem chodila do jiné školy. Pro mě se ty odchody a návraty staly svým způsobem rutinou. Ustálilo se to až v pubertě, kdy jsem na jedné škole, na bilingválním gymnáziu v Bratislavě, zůstala až do maturity.

Vracela ses tam ráda?
Já jsem se vlastně nikdy nikam nepřesouvala ráda. Vždy mi to nabouralo můj dětský svět. Ale neanalyzovala jsem, zda zrovna odcházím z Německa do Československa, nebo z Československa do Rakouska. Pro mě to jednoduše byly přesuny z jistoty do nejistoty. A dětství jsem si jako většina z nás skládala spíše z nějakých pocitů než z národnostního nastavení.

Jak tě to ovlivnilo?

Více v říjnové ELLE, která je právě na stáncích.

adela

 

EBC promo