Jitka Boho: Změny mě posouvají, tam kde mám být

Jak se v poslední době změnil váš život – osobně i profesně? Kterou z těch změn považujete za největší posun?

Těch změn bylo opravdu hodně a každá mě nějakým způsobem posunula. I ty, které se tehdy zdály těžké nebo nepříjemné, nakonec měly smysl. Věřím, že všechno se děje z nějakého důvodu – i když to člověk v danou chvíli nevidí. Nemůžu říct, která změna byla největší, protože všechny měly svůj význam. Kdybych se ale měla ohlédnout do minulosti, určitě pro mě byla zásadní Česká Miss. Otevřela mi dveře do úplně jiného světa a nasměrovala můj život jiným směrem. A i kdybych tehdy nevyhrála, myslím, že bych se stejně vydala cestou veřejného života – zpěv, kamera, pódium, to mě vždycky lákalo. Velkým milníkem pak bylo i účinkování ve dvou řadách pořadu Tvoje tvář má známý hlas. Tam mě lidé poznali jinak – ne jako Jitku Válkovou, ale jako Jitku Boho. A já mohla ukázat, že zpěv není jen moje práce, ale opravdová vášeň, které se chci věnovat naplno.

Jak jste v sobě vypěstovala odvahu být zranitelná i veřejně?

Tohle je krásná a důležitá otázka. Myslím, že to přichází s věkem a se zkušenostmi. Člověk se prostě postupně učí být sám sebou a přestává se tolik bát, co si kdo pomyslí. Žijeme v době, kdy je kolem nás spousta „dokonalosti“ – hlavně na sociálních sítích. O to víc si myslím, že je důležité ukazovat i slabší stránky. Připomínat lidem, že i veřejně známé osobnosti jsou z masa a kostí a prožívají stejné starosti jako ostatní.

Dřív jsem se víc snažila zalíbit druhým a občas jsem kvůli tomu potlačovala samu sebe. Teď už se učím přijímat i své stinné stránky – protože ty k nám prostě patří. Každý z nás má chyby, slabosti i vnitřní rozpory. A čím víc se člověk přijímá takový, jaký je, tím víc sílí. Pokud se mnou ženy souzní v tom, že mluvím i o svých slabostech, jsem za to vděčná. Chci ukázat, že je přirozené se bát, být smutná, cítit nejistotu. To všechno k rovnováze patří – stejně jako radost a síla.

Co pro vás znamená rovnováha mezi prací, dětmi, vztahem a sebou samotnou?

Řídím se hlavně selským rozumem a intuicí. Snažím se ten balanc hledat pocitově – někdy to jde lépe, jindy hůř. Děti jsou pro mě samozřejmě na prvním místě, ale zároveň musím pracovat, abych jim mohla zajistit zázemí a budoucnost. Neumím si představit život, kdy bych byla jen doma. Moje práce mě naplňuje, dobíjí a dává mi energii, kterou pak vracím dětem. Když jdu zpívat nebo moderovat, paradoxně si odpočinu. A právě v tom vidím svou rovnováhu – dělat, co mě baví, a zároveň být mámou, která má co předávat.

Kdy jste naposledy měla pocit, že se opravdu zastavujete a dýcháte jen pro sebe?

Asi když jsem byla nedávno s rodiči na houbách. I když jsem byla obklopená rodinou, měla jsem pocit klidu. Jen jsem chodila po lese, sbírala houby a v hlavě neměla vůbec nic. Pro mě je „zastavení“ právě tohle – chvíle, kdy dělám něco jednoduchého a jsem jen tady a teď. Někdy je to i úklid, protože při něm si dělám pořádek nejen doma, ale i v sobě. Zajímavé je, že pocit klidu nemusí přijít, když jste sami. Můžete být obklopení lidmi, a přesto mít prostor jen pro sebe. Je to o vnitřním nastavení.

Co vás v životě nejvíc těší a co naopak stále hledáte?

Největší radost mi dělají moje děti. To, že je mám, že jsou zdravé a že můžeme být spolu. I když si někdy říkám, že jsem si život mohla zjednodušit, zpětně vím, že všechno mělo svůj důvod. Všechno se děje tak, jak má. Myslím, že lásku svého života jsem našla. Ale zároveň to říkám s pokorou – je to křehké a nechci to zakřiknout. Láska mi ale strašně chyběla a cítím, jak obrovský motor to v životě je. Když víte, že vás někdo miluje a stojí při vás, zvládáte i těžší období úplně jinak. A co stále hledám? Asi samu sebe. Myslím, že to bude celoživotní proces. Pořád se učím nesrovnávat, i když to není jednoduché – sociální sítě tomu zrovna nepomáhají. A i já sama s tím občas bojuju.

Byla jste velmi mladá, když jste se dostala pod mikroskop veřejnosti. Jak jste se naučila přijímat své tělo?

Musím říct, že jsem měla svoje tělo vždycky ráda. Dalo mi dvě děti, a to je pro mě zázrak. Bylo by neuctivé si na něj stěžovat. Samozřejmě – když se dívám na fotky, kde mi bylo patnáct a měla jsem čtyřky prsa, tak si občas povzdechnu. Ale i když už moje tělo po dětech vypadá jinak, dala jsem svým dětem to nejlepší, co jsem mohla, a udělala bych to znovu. Soutěž Česká Miss mě naučila se o sebe starat, cvičit a mít řád. A to mi zůstalo. Cvičení mě baví, dělám to kvůli sobě – abych se cítila dobře, nejen vypadala. Nikdy jsem neměla žádné plastiky ani botox. Lidé mi někdy píšou, že mám vyplněné rty, ale nemám. Mám je prostě tak od přírody. Dokud to půjde, chci si udržet přirozenost a starat se o pleť, ne ji „předělávat“. Nikdy neříkej nikdy, ale zatím se cítím dobře tak, jak jsem. A i když už mám první vrásky – kolem očí, u nosu – beru je jako důkaz, že žiju, směju se a mám se ráda.

Co pro vás dnes znamená ženskost?

Ženskost je podle mě směsice všeho – přirozenosti, vyzařování, vnitřní síly i křehkosti. Nejde popsat jedním slovem ani vzhledem. Ženskost může mít žena, která by na první pohled nemusela působit typicky „žensky“. Je to aura, energie, charisma. Mám ráda, když se žena nebojí být ženou. Když si dovolí být něžná, ale i provokativní, hravá, sebevědomá. Sama to ráda střídám – někdy jsem víc holčička, jindy mě baví být svůdná. Ale vždycky s mírnou dávkou tajemství, ne doslovně.

Kde podle vás leží hranice mezi péčí o sebe a tlakem na dokonalost?

Myslím, že dnes je tlak na dokonalost obrovský – hlavně kvůli sociálním sítím a mediálním obrazům. Proto je pro mě důležité ukazovat i druhou stranu. Na Instagramu se snažím být autentická. Sdílím i to, že moje postava není dokonalá, že když si sednu, mám špíčky jako každý jiný. Že světlo, úhel a filtr udělají s fotkou zázraky. Sociální sítě jsou do jisté míry hra a je potřeba to brát s nadhledem. Zároveň neodsuzuju nikoho, kdo se rozhodne pro úpravy. Je to osobní volba a každý máme jiné cesty. Jen bych si přála, aby mladí lidé necítili tlak být perfektní. Krása není o dokonalosti, ale o autentičnosti.

Kdy se cítíte nejhezčí?

Upřímně? Asi nikdy úplně nejhezčí necítím. Jsem dost sebekritická. Ale zároveň se mám ráda a vážím si svého těla, i když by se na něm dalo leccos vylepšit. Nejvíc „hezká“ se cítím, když jsem vyspaná a v pohodě. Spánek dělá zázraky – a poslední dobou ho moc nemám. Ale když jsem spokojená, v klidu a cítím se dobře ve své kůži, to je pro mě ten nejhezčí pocit.

Aktivně působíte na sociálních sítích, sleduje vás přes 120 tisíc lidí. Cítíte zodpovědnost za to, co sdílíte, nebo je to spíš zábava?

Rozhodně cítím zodpovědnost. Sociální sítě pro mě nejsou jen zábava, ale způsob, jak něco sdělit a inspirovat. Vždycky přemýšlím nad tím, co sdílím, protože vím, že to může lidi ovlivnit. Snažím se ukazovat realitu – i tu, která není perfektní. Nepotřebujete mít luxusní kabelky, abyste byli šťastní. Všimla jsem si, že příspěvky o věcech, které jsou jen o pozlátku, mívají nejvíc lajků, a přitom jim často chybí obsah. To mě nutí zamýšlet se, jaký typ inspirace chci vlastně lidem dávat. Proto se věnuju i tématům, která třeba nejsou „trendy“ – jako je udržitelnost, třídění odpadu nebo duševní pohoda. Věřím, že i to má na sítích své místo.

Měla jste někdy chuť úplně zmizet z online světa?

Ano, mnohokrát. A spíš než sebe bych z něj nejradši na chvíli vymazala sociální sítě jako celek. Myslím, že svět by bez nich byl klidnější a opravdovější. Ale kdyby zmizely jen mně, asi by mě to rozhodilo. Instagram je i moje práce, nástroj, díky kterému můžu dělat to, co miluju. Přesto mám občas chvíle, kdy si říkám: „Má to všechno vůbec smysl?“ Strávím hodiny přípravou příspěvku a pak vidím pár stovek lajků. V tu chvíli si ale připomenu, o co doopravdy jde – o život mimo obrazovku. Mám zdravé děti, jsem zdravá, mám lásku a práci, která mě baví. A kdyby jednou sociální sítě opravdu zmizely, určitě bych se víc věnovala hudbě a tvorbě.

Co byste chtěla, aby si lidé z vašeho profilu nebo rozhovorů odnesli?

Asi to, že není potřeba být dokonalý. Že krása je v opravdovosti a v tom, když se člověk přijme takový, jaký je.