Olivia, sedmadvacetiletá Londýňanka s jamajsko-guyanskými kořeny, v sobě nese hudební DNA svých rodičů. Její prostřední jméno, Lauryn, je přímou poctou Lauryn Hill a mezi své největší vzory řadí jména jako Carole King či Aretha Franklin. Tahle stará škola je v její tvorbě cítit – místo digitálních filtrů sází na hřejivé dechy, živý klavír a texty, které mají skutečnou hloubku.
Už v patnácti letech byla přijata na prestižní BRIT School, stejnou líheň talentů, kterou prošly Adele nebo Amy Winehouse. Aby mohla studovat, absolvovala každý den tříhodinovou cestu vlakem. Jako teenagerka si sama osvojila kytaru i klavír a začala vystupovat jako pouliční umělkyně v londýnské čtvrti South Bank. Tam se naučila to nejdůležitější: jak upoutat pozornost kolemjdoucích jen pomocí svého hlasu a upřímnosti.
Láska jako vědomá disciplína
Zatímco její debutové album Messy jí vyneslo nominaci na Mercury Prize, skutečný globální zlom přišel s deskou The Art of Loving. Olivia na ní představila zvuk, který kritika označuje za novodobou klasiku. Název alba přímo odkazuje na dílo feministické ikony bell hooks a zkoumá lásku ne jako pasivní cit, ale jako vědomou disciplínu.Ve svém hitu Man I Need Olivia odmítá roli emoční záchranné sítě. Nezpívá v něm o toxické závislosti, ale o zdravé reciprocitě. Jak sama ráda říká, nechce být něčím emočním lešením, které druhého drží pohromadě, ale chce být tou třešničkou na dortu ve vztahu dvou vyrovnaných lidí. To je něco, co si odnesla z domova. Rodiče pro ni byli prvními učiteli v otázkách citů a naučili ji, že láska není jen o motýlech v břiše, ale především o každodenní vědomé volbě. „Láska je práce a konzistence. Je to o tom rozhodnout se milovat toho druhého každý den znovu, místo abyste zvolili frustraci nebo útěk,“ vysvětluje zpěvačka v rozhovoru pro ELLE. Díky tomu Olivia vnímá vztahy bez nánosu pohádkových klišé, zato s hlubokým smyslem pro sounáležitost a vzájemnou úctu.
Feministka do morku kostí
Navzdory tomu, že její obličej zdobí titulní strany světových magazínů, zůstává Olivia nohama na zemi. Svůj úspěch připisuje silným ženám ve své rodině – především matce Christine, právničce specializující se na dětské a rodinné právo, která se stala první černoškou ve vedení britské politické strany Women’s Equality Party. Právě u ní Olivia viděla, co znamená bojovat za rovnoprávnost a posilovat postavení žen. „Moje máma mi říkala: ‚Budeš muset být pětkrát lepší.‘ To ve mně zůstalo. Nejsem líná. Všechno je velmi záměrné. Pracuji tvrdě a jsem feministka až do morku kostí,“ přiznává v rozhovoru.
Přesně ví, kým je
Olivia Dean působí hluboce sebevědomě, ať už jde o její schopnosti nebo vytříbený vkus, a má naprosto jasno v tom, jakou umělkyní chce být. „Mým posláním v hudbě je pomáhat lidem – včetně mě samotné – nacházet soucit a hlubší vzájemné spojení. Věřím, že lidé prahnou po něčem upřímnějším a smysluplnějším, po něčem, co sytí duši“. Svou tvorbou se tak snaží vytvořit bezpečný prostor, kde může docházet k autentickému napojení, dialogu a čisté radosti.
Sympatie veřejnosti si získala i díky své nekompromisnosti v otázce cen vstupenek na své turné. Když zjistila, že překupníci šponují ceny do tisíců dolarů, osobně se zasadila o to, aby Ticketmaster fanouškům vrátil peníze a ceny zastropoval.
Zpěvačka si krátce po zisku Grammy smazala z telefonu sociální sítě. „I když byla ta láska ohromující, ani to někdy není zdravé. Nemyslím si, že máme znát názor úplně každého člověka na nás samotné,“ vysvětluje své rozhodnutí žít ve „sladké nevědomosti“, aby si uchovala čistou hlavu pro tvorbu. Jedinou aplikací, kterou v telefonu po smazání sociálních sítí vzala na milost, jsou prý hry od New York Times. Když se stala jednou z nápověd v jejich populární minikřížovce, nadšením prý zahodila telefon přes celou místnost. Otázka tehdy zněla, jaký hudební žánr sjednocuje ji a zpěváka Daniela Caesara. „Sama jsem to neuhodla!“ směje se s odstupem. Olivia Dean se totiž do žádné jednoslovné škatulky zkrátka vtěsnat nedá.
- Zdroj článku:
ELLE.com, USA Today
