Girl talk s Emou Müller: O zranitelnosti na sítích a síle komunity

Nedávno internetem proletěl článek s titulkem „Is having a boyfriend embarrassing now?“. Četla jsi ho? Máš na to nějaký názor? 

Já jsem se svým přítelem už osm let a osm let ho nikdo na mém Instagramu neviděl. Rozhodla jsem se tak proto, že je to prostě normální kluk. Proč by měl být na mých sociálních sítích? Chtěla jsem si nechat něco svého – i kvůli tomu, že moji rodiče jsou veřejně známí. Řekla jsem si, že tohle je můj svět, který si tvořím s bohyněmi. Holky vědí, že mám Amora, vědí, že existuje, ale nebudu ho ukazovat. Myslím, že každá z nás by to měla dělat tak, jak to cítí. 

Ačkoliv si hlídáš své soukromí, na sítích jsi dost zranitelná, svoja. Sdílíš svůj vnitřní svět často a otevřeně. Kde máš hranici, přes kterou bys nešla? 

Neumím to přesně popsat. Hranice mám, jen je nedokážu definovat. O rodině jsem nikdy nemluvila, přesto se ale letos vztah s tátou přirozeně víc otevřel skrze naši píseň Medzi Nebom A Ženou. Vlastně pořád poslouchám svou intuici. Když se něco uvnitř mě stáhne, řeknu si: Okay, Emo, tohle si nech pro sebe. Proto možná nějaké konkrétní hranice nedokážu charakterizovat – jdu prostě podle pocitu. 

Měla jsi vždycky silnou intuici nebo ses k ní musela dopracovat? 

Fúha… krásná otázka. Doteď si nejsem úplně jistá – někdy nevím, jestli je ten pocit intuice, nebo paranoia. Znáš to? Něco se děje a nejsi si jistá. Když mám úzkost, většinou si řeknu: Emo, jsi jen paranoidní. 

Myslím, že od té doby, co jsem v online světě, jsem se hrozně moc naučila. Tím, že jsem obklopená ženami, které mi říkají svoje příběhy a sdílí svoje pocity, jsem hodně dozrála. A s tím podle mě dozrála i intuice. Ale pořád přijdou momenty, kdy si řeknu: Je to intuice, nebo paranoia? Jednou jsem si o tom povídala starší paní a ona mi odpověděla: „Ty to víš. Když se na to opravdu podíváš a zastavíš se – víš.“ 

Kdy se ti opravdu vyplatilo svou intuici poslechnout? 

U knížky určitě. Všichni mě od toho odrazovali, ale cítila jsem, že si ji chci vydat sama – a vyplatilo se to. Strašně mě to bavilo a naučilo mě to spoustu věcí. Intuicí se řídím i ve svojí tvorbě a díky tomu můžu říct, že mě baví to, co a jak tvořím. Jsem spokojená s tím, kam se to ubírá. A když se to časem změní? To je v pořádku. Učím se, že nemusím být pořád nejšťastnější nebo nejvyrovnanější. Můžu prostě být. A to je super pocit. Jsem uvolněnější, od té doby, co na sebe netlačím. 

V textech působíš velmi introspektivně: neustále pozoruješ, co se v tobě děje. Já to mám podobně – a někdy mám pocit, že je to spíš zátěž než dar. Jak si udržuješ nadhled, aby ses v sobě a svých emocích neutopila? 

Nedávno jsem nad tím přemýšlela. Kdy je to rýpání ještě zdravé a kdy už vyhrabáváš věci, které tam vůbec nejsou. A já ti budu pořád dávat tu stejnou odpověď: podle pocitu. Fakt tomu věřím.

Asi hodně dělají období. Někdy se v sobě víc přehrabuješ, protože jsi nespokojená sama se sebou, se svým okolím, se vztahy… a tehdy mám tendenci se v sobě vrtat víc, víc, víc. Ale když je tam takový ten klid, spokojenost – ke které jsem se dostala teprve nedávno – tak tu potřebu nemám. O tom mluvím i ve své knize: buď jsem byla strašně šťastná, nebo strašně nešťastná. A to proto, že jsem se hrozně snažila být šťastná. Když jsi hodně nahoře – logicky pak padneš hodně dolů. 

Když jsem spokojená, nemám takovou potřebu analyzovat. A projevuje se to i fyzicky – třeba na vyrážkách. Když jsem nešťastná, rozrýpu si obličej. Když jsem v klidu, tak to vůbec neřeším. Bože můj, jedna vyrážka. Je to strašně o hlavě. 

Tvoje message souvisí s fenoménem beautiful mess effect. Ten říká, že jsme pro okolí nejvíce přitažliví, když jsme chaotičtí, zranitelní, messy. Když jsem o tom četla, okamžitě jsem si vzpomněla na tebe. 

Wow! Nevěděla jsem, že něco takového existuje. To je krásný. Beautiful mess effect. Love. 

Jak ses naučila s tím svým vnitřním kritikem promlouvat? 

Víš co? Nahlas. Když mám pochyby, strachy – říkám si to nahlas. I dnes ráno. Připravovala jsem se, začala se v tom ztrácet, a říkám si: Emo, dobrý. Emo? Všechno je v pohodě. 

Když jsem natáčela klip s tátou k naší písničce, pouštěli nám záběry z dětství. On si je nepamatoval, já je nikdy neviděla. Sledovala jsem malou Emu, jak má v náruči obrovského růžového lva, na kterého jsem úplně zapomněla. Byl třikrát větší než já a díky němu jsem se tolik nebála usínat. A tak jsem seděla na tom gauči a říkala si: Emo, nechceš už být sama pro sebe tím lvem? Tou lvicí, která se chrání? Vždyť jsi třikrát větší. Chci. Takže teď mám nad sebou takovou záchrannou ruku. Možná bude za chvíli zase pryč – i na to totiž člověk potřebuje sílu. Ale teď se chci chránit a uklidňovat se. Emo, jsi v pořádku. A fakt na sebe mluvím nahlas.  

Co ses o sobě nedávno dozvěděla? 

Česká média označila mého kamaráda za Amora. Amor už má prý identitu. (smích) A co jsem se o sobě dozvěděla? Už vím – beautiful mess effect. 

Kolem tebe a tvé tvorby vznikla komunita bohyní. Je komunita něco, co společnosti nejvíc chybí? 

Mně naštěstí nechybí – mám ji a snažím se ji hýčkat a budovat. A chtěla bych, aby ji mělo co nejvíc žen – ať se přidají do nějaké své. Protože já jsem vždycky měla tendenci dělat všechno sama. Sama, sama, sama. A často na úkor svého well-beingu. Jenže je mnohem jednodušší procházet těžkými obdobími, když máš po boku svoje holky, které tě vyslechnou, nesoudí a můžeš jim říct všechno – i to, co by ses bála říct rodičům. A ony tě plně přijímají. 

Myslím si, že komunita je opak nenávisti a závisti. A kdybychom jich měly víc… a kdyby se komunity navzájem nehejtovaly – to by bylo úžasné. Asi by nám bylo líp. 

Hodně mluvíš o ženské solidaritě, o tom, že jsme všechny bohyně. Daří se ti být k ženám opravdu nekritická? 

Ne. Je to racionální rozhodnutí. 

Bavily jsme se o tom s kamarádkou – že ten původní reflex je takový „miss mindset“: musí být jen jedna vítězka. Druhá nejlepší, třetí… a ostatní se neuznávají. V tom jsem vyrůstala. Milovala jsem chodit na miss – s tátou jsme měli katalog a tipovali jsme, která vyhraje. A myslím, že tam někde to vzniklo – že první místo je jen jedno. Že nemůžete být stejně dobré, stejně zářit. Že její záře ti bere tu tvoji. Fakt jsem si to myslela.  

Proto jsem o tom začala mluvit nahlas – že její záře neubírá z té tvojí. Ale je to často vědomé rozhodnutí. Protože ta hranice mezi tím, že budeš závistivá a naštvaná na holku, protože je úspěšná (možná v oblasti, kde chceš být úspěšná ty), a tím, že si řekneš: „Okay, jsi úžasná. Tvoje záře mi nebere tu mojí. Můžeme být obě stejně silné – a spolu ještě silnější.“…ta hranice je tenká.  

Myslíš, že ta tendence vnímat ostatní ženy jako konkurenci někdy zmizí? 

Nemyslím si. K mým kamarádkám to nemám, ale mám to vůči novým ženám v mém životě a vůči ženám, které sleduju online. A asi ani necítím potřebu se toho zbavit. Je to přirozené – vždycky se objeví někdo, ke komu vzhlížíš, kdo tě inspiruje a komu možná trochu závidíš. Bože – to je lidské. I žárlivost je lidská. Učím se, že nemusím mít v sobě jen pozitivní pocity – to nejde. Přijdou i ty negativní. I ty, které bych v sobě nejradši neměla. 

Kam bys chtěla svou komunitu ještě posunout? 

Děkuji ti za tuhle otázku. Myslím, že naše komunita má brutální potenciál. Ještě jsem nepřišla na to, co přesně to je – ale přijdu. Chci na to přijít. Ráda bych holkám přes svůj veřejný dosah pomohla: aby se jim víc dařilo, aby byly vidět a tím pádem si víc věřily. 

Chtěla bych, aby se bohyně rozrostli po světě a byly si tam vzájemnou oporou. Přijde mi kouzelný tímto způsobem propojovat generace – když se potkáme, je tam holka na tříměsíčním Erasmu a vedle ní čtyřicátnice, která je v tom městě průvodkyně dvacet let. A obě mají pocit, že tam patří. Díky nám. To mi přijde nádherné. Protože když přijdeš do nového města, může to být pohlcující. Ale když si tam najdeš svou komunitu, tak se s ní můžeš cítit jako doma. To se podle mě s našimi bohyněmi děje.