Jeff Greenstein: K Pavlíně mám jedinou výtku. Že jsem ji nepotkal dřív

Když dnes mluví o své kariéře, zní to trochu jako hollywoodská historie v kostce. Původně chtěl být programátorem a později inženýrem, než ho kurz italské kinematografie přivedl k filmu. Zamiloval si Antonioniho, vystudoval film a choreografii, přestěhoval se do Los Angeles a po několika letech snažení získal práci na seriálu Dream On. Odtud vedla cesta k Friends a dalším veleúspěšným projektům.

Dnes už píše pro televizi méně a věnuje se jiným formám. Společně se svou manželkou Pavlínou Pořízkovou pracuje na divadelní romantické komedii, píše knihu a společně vedou podcast Twenty Good Summers, který se věnuje třetímu dějství života. Jejich vlastní příběh by přitom vydal na samostatný film: poznali se přes seznamovací aplikaci, nejprve si týdny povídali na dálku a jejich vztah nakonec letos v červenci vyústil ve svatbu v severní Itálii.

O tom, jaké je zamilovat se kolem šedesátky, proč může být dobrý vztah především otázkou tvrdé práce a proč považuje svou manželku za nejchytřejšího člověka, kterého zná, jsme si povídali s Jeffem Greensteinem .

Od devíti nebo deseti let jste chtěl být programátorem. Jak jste se tedy dostal k filmu a televizi? 

Myslel jsem si, že se budu věnovat vědě a matematice. Když jsem šel na vysokou, chtěl jsem být inženýr. A pak mě něco svedlo z cesty. Jen tak pro zábavu jsem si zapsal kurz italské kinematografie a najednou jsem se rozhodl, že chci být filmař. Vystudoval jsem film a choreografii s tím, že budu točit experimentální snímky. Chtěl jsem být jako Michelangelo Antonioni. Zvětšenina je jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Dokonce jsem měl dlouho na sociálních sítích přezdívku „blue439“, což je první věta, která ve filmu zazní. Takhle moc ho zbožňuji.

První velkou televizní zkušeností byl seriál Dream On, potom přišli Friends. Jaké to bylo, pracovat na projektu, ze kterého se stal takový fenomén? 

Psal se rok 1994. Celý scenáristický tým byl tehdy hrozně mladý. Všem nám bylo něco málo přes dvacet a psali jsme o postavách, které nám byly velmi podobné. Lidé dnes často zapomínají, že to nebyl okamžitý hit. Seriál neměl nijak skvělé recenze a nikdo ty herce neznal – a pokud ano, tak jedině Courteney Cox z videoklipu Bruce Springsteena. Ale nakonec se to rozjelo. Bylo to skvělé a lidé o tom seriálu mluví dodnes.

Za téměř čtyřicet let jste pracoval na obrovském množství seriálů. 

Měl jsem neuvěřitelné štěstí. Po prvních pěti letech, kdy jsem se snažil prosadit, jsem dostal první televizní práci a od té doby jsem dalších třicet let prakticky nezastavil. Přeskakoval jsem z jednoho seriálu do druhého. A měl jsem ještě jedno neobvyklé štěstí: docela dobrý instinkt na správného koně. Tušil jsem, že Friends budou fungovat. Věděl jsem, že Will & Grace budou fungovat. Desperate Housewives už byl hit, když jsem k nim přišel, ale třeba Parenthood mi hned připadalo jako nesmírně zajímavá příležitost.

Dnes už ale pro televizi tolik nepíšete. Co vás zaměstnává? 

Televize prošla – zejména za posledních deset let – obrovskými, až tektonickými změnami. A já se od televizního psaní začal postupně vzdalovat. Teď se věnuji jiným věcem. S Pavlínou pracujeme na divadelní hře, na kterou se docela těším, je to romantická komedie. Do toho píšu delší text, něco na pomezí sbírky esejů a memoárů. Mám hotových asi 350 stran.

Jak jste se dostal k psaní monologů? 

Začal jsem je psát asi před pěti lety. Některé z nich visí na mém Instagramu. Nejsem žádný performer, nemám hereckou průpravu. Ale jeden kamarád, který v Los Angeles produkuje živou divadelní show, se mě zeptal, jestli bych si nějaký monolog nezkusil. Řekl jsem si, že to bude děsivé a náročné. A teď už jich mám za sebou asi pět. Jeden z nich vypráví o tom, proč by proboha supermodelka swipnula doprava zrovna na můj profil na seznamce.

Co vás na jejím profilu zaujalo? 

Samozřejmě jsem věděl, o koho jde. Dospíval jsem v osmdesátých letech a ona byla ikona. Ztělesnění krásy. Pamatuju si její vystoupení u Davida Lettermana, kde ho intelektuálně naprosto převálcovala. Na seznamce jsem ale celebrity nebral příliš vážně. Když jsem na nějakou narazil, automaticky jsem předpokládal, že je to fake a že daná osobnost jen dovolila aplikaci využívat její tvář. Pak jsem tam ale uviděl Pavlínu. Její profil byl mistrovské dílo – neuvěřitelně vtipný. Vlastně jako by byl celý postavený na tom, že zbourá veškeré iluze, které by člověk mohl o supermodelce mít. Říkal jsem si: „Tohohle člověka bych opravdu rád poznal.“ Bylo mi jedno, i kdyby to byl falešný profil.

Žili jste na opačných pobřežích. Kdy vám došlo, že z toho bude víc než jen zajímavé přátelství? 

Když jsme se přes aplikaci spojili, bral jsem to tak, že budu mít fajn kamarádku. Vážně jsem nečekal, že z toho něco bude, už jen proto, že nás dělila celá Amerika. Jenže hned naše první konverzace byla naprosto skvělá. Nejdřív jsme si jen psali. Ukázalo se třeba, že nás oba fascinuje historie starověkého Říma. Existuje jedna minisérie od BBC z roku 1975, Já, Claudius, kterou považuju za jedno z nejlepších televizních děl všech dob. A zjistili jsme, že Pavlína ji ve stejné době taky sledovala a naprosto ji zbožňovala.

Pak jsme si začali volat. Od čaje jsme přešli k bílému vínu, potom k tequile a naše rozhovory byly čím dál delší. Ten poslední trval šest hodin. Prostě jsme hodiny mluvili úplně o všem. O vztazích, popkultuře, našich životech, rodičích, dětech, o tom, proč nám zkrachovala předchozí manželství. O všem. A pak mi napsala: „Na papíře jsi vlastně tak trochu můj dokonalý muž. Kdy přijedeš do New Yorku?“

Kdy jste si sám připustil, že je Pavlína žena, se kterou chcete strávit zbytek života? 

Existuje jeden starý vtip, který se tuším připisuje Marku Twainovi: „Jak jste zbankrotoval?“ A odpověď zní: „Postupně, a pak naráz.“ Přesně takhle jsme se podle mě zamilovali i my. Měsíc nuceného odloučení dal našemu namlouvání skoro až viktoriánský ráz. Nemohli jsme dělat nic jiného než si povídat. A já zjistil, že jsem jí úplně okouzlený. Fascinovala mě. Měli jsme spoustu času se poznat, probrat naše rodiny, zjistit své silné i slabé stránky a naučit se společně řešit problémy. Tehdy jsem si řekl: „S touhle ženou chci absolvovat zbytek celé téhle jízdy.“

Co je podle vás Pavlínina největší superschopnost? 

Jednou mi vyprávěla, že jí nějaká žena řekla, že její největší superschopností je umění probudit v ostatních ženách pocit, že jsou krásné. Úplně mě to tehdy zaskočilo. Člověk by si totiž myslel, že poslední, kdo dokáže ženě dodat sebevědomí ohledně jejího vzhledu, bude právě ikona krásy. Jenže já jsem Pavlínu při tomhle skutečně pozoroval. Viděl jsem, jak mluví se ženami – na Instagramu i osobně. Je neuvěřitelně empatická, dokáže se na ně napojit a dodat jim sílu. Ukazuje jim, že tu sílu a krásu už dávno mají v sobě.

To, jak se musela prodírat všemi těmi zrádnými peřejemi vlastního života, jí podle mě dalo mimořádnou citlivost vůči lidem, kteří zrovna procházejí něčím těžkým. Ať už je to konec manželství, problémy v práci, potíže s dítětem nebo cokoliv jiného. A ještě něco: je to nejchytřejší člověk, kterého znám. Je oslnivě inteligentní a dechberoucím způsobem vtipná.

Má i nějakou nedokonalost? 

Moje největší výtka vůči Pavlíně – se kterou se postupně učím smiřovat – je ta, že jsem ji nepotkal o čtyřicet let dřív. Samozřejmě vím, že to není fér. Neměli bychom děti, které máme. Neměli bychom naše životní zkušenosti ani kariéry. Nebyli bychom zkrátka těmi lidmi, kterými jsme byli v momentě, kdy jsme se potkali. Takže moje jediná stížnost na ženu, se kterou strávím zbytek života, je ta, že jsem s ní nemohl strávit rovnou větší část svého života.

Řekl bych o nás ale ještě jednu věc: máme na sebe navzájem vysoké nároky. Chceme mít skvělý vztah. Opravdu skvělý. Takže nenecháváme věci vyhnít a špatné pocity jen tak ležet. Mluvíme o nich. Konfrontujeme se s nepříjemnými pravdami. Když se někdo cítí zraněný, jdeme přímo k jádru problému. Drží mě na vysoké úrovni a já ji také. Znamená to ale, že se oba snažíme a že na tom zkrátka pracujeme. Protože spolu chceme dojít až do konce.