Raná sláva a její následky: O Hayden Panettiere a dětských hvězdách

Každou noc se mi poslední dobou špatně spí. Moje sedmiletá dcera ke mně pořád zalézá do postele, protože její starší sestra je zrovna ve fázi vyprávění strašidelných historek. Vzala jsem do ruky telefon. Hayden Panettiere zemřela. Byla jsem zdrcená. Další herečka, se kterou jsem vyrůstala, je pryč, a příliš brzy. 

Dětští herci mají něco zásadního společného: odmítnutí. Než nám je deset, odmítnou nás na konkurzech víckrát, než kolikrát se s odmítnutím většina lidí setká za celý život. Ti z nás, kteří uspějí, jsou zahrnováni obdivem jako světci, a pak, pokud se dost rychle nevyšplháme mezi největší hvězdy, nás strhnou dolů, jako bychom spáchali nějaký nepředstavitelný smrtelný hřích. To všechno ještě předtím, než se nám plně vyvine čelní lalok.

Není divu, že tolik z nás bojuje se závislostmi. Průmysl nám způsobí ránu a pak se tváří překvapeně, když sáhneme po něčem, čím bychom ji ošetřili.

Bývalý dětský herec se ocitá v kategorii, se kterou si svět neví rady. Jsme děti, když v nás chce veřejnost vidět někoho, koho je třeba chránit, profesionálové, když na nás chce průmysl vydělávat, a rozmazlené celebrity ve chvíli, kdy se u nás nakonec projeví následky toho, že jsme byli obojím.

Raná sláva je jako CTE (chronická traumatická encefalopatie). Ne jako diagnóza. Spíš jako způsob, jak přemýšlet o opakovaných nárazech. Pro mládežnický sport dnes máme celou řadu opatření: protokoly, helmy, rodiče, kteří se obávají otřesů mozku. Ale téměř vůbec nemáme slova pro to, co se stane, když stres, neustálý dohled, odmítání, tlak dospělých a ztráta soukromí vytvoří samotnou strukturu dětství.

S mladými umělci se stále zachází jako s výjimkami. Šťastnými výjimkami. Roztomilými výjimkami. Talentovanými výjimkami. Jako s výjimkami, jejichž práce pohání jeden z nejvýnosnějších vypravěčských průmyslů na světě, zatímco jejich psychické potřeby jsou považovány za nepohodlné nebo nepodstatné. Na sociální práci kašleme.

Nezačínáme si jako společnost uvědomovat, že známost a sláva mají svou cenu, i když se jejich důsledky projeví třeba až o desítky let později? Na rozdíl od některých jsem měla v průběhu let přístup ke skutečné pomoci. K pomoci, která se nezabývala jen mými myšlenkami, ale i mým nervovým systémem. Nespekuluji. Popisuji, co jsem nakonec našla, když jsem po desetiletích zmatku nepřestala hledat. Mnoho bývalých dětských umělců takový přístup ani motivaci dojít k těžce vydobytým odpovědím nemá.

Před několika lety jsem vytvořila podcast Vulnerable a vyzpovídala mnoho bývalých dětských umělců. Seděla jsem s nimi u jednoho stolu, sháněla peníze pro nedostatečně financovaný program odborů zaměřený na mladé a v minulosti jsem pokládala nepříjemné otázky lidem z branže. Šokujícím způsobem bývá reakce veřejnosti stále stejná: Proč jsi tak zatrpklá? Proč zneužíváš jména lidí, se kterými jsi kdysi pracovala?

Upozorňovat na rozpor v jediné komunitě, kterou jsem znala od dětství, není zatrpklost. Je to žal, který má svůj účel. Odpovědnost se přehazuje z jednoho na druhého. Rodiče, kteří své děti vedou, obviňují producenty, producenti obviňují rodiče, televizní stanice obviňují kulturu a kultura pak obviní dítě ve chvíli, kdy se z něj stane dospělý člověk trpící bolestí.

Tou dobou už mladý umělec není dost roztomilý na to, aby ho někdo chránil. Stává se varovným příběhem. Titulkem. Člověkem, od kterého se očekává vděčnost za mimořádné dětství, které ho možná připravilo o možnost vybudovat si po zbytek života obyčejný vlastní život. Nemůže se dokonce ani stát statistikou, protože o tomto problému zatím nebylo provedeno dostatečné množství formálního výzkumu.

Je to lidské a pochopitelné v tom smyslu, že svět vždycky vidí trauma až zpětně. Vidí dospělého, který se rozpadá, ne dítě, které se přizpůsobuje. Vyžaduje skandál, ne změnu systému. Vidí závislost, ne mechanismus, který k ní vedl, ani roky, kdy mohl zásah něco změnit.

Právě teď se na obrazovkách usmívají děti. Děti, které pracují dlouhé dny nebo noci. Děti, které se učí okouzlovat dospělé dřív, než vůbec poznají samy sebe. Děti, kterým chválíme jejich vyspělost, přestože potřebují jasná pravidla a bezpečné dospělé, kteří je ochrání. Mladé sportovce dáváme do helem a chráničů. Vymysleli jsme celé vědní obory zaměřené na jejich ochranu před dlouhodobým poškozením. Proč nemůžeme nějak ochránit děti, které dostávají zaplaceno za to, aby rozesmívaly svět?

Myslím na Hayden, na její dceru, na lidi, kteří ji milovali v reálném životě – ne jako titulek, ne jako symbol. Myslím na svou vlastní dceru, která je stále nahoře, stále ke mně zalézá do postele, protože se bojí tmy, a na to, jak moc si přeji, aby vyrůstala ve světě, kde se od dětí neočekává, že se stanou něčím, co lze spotřebovat, dřív, než se z nich stanou celistvé osobnosti.

Musíme přestat označovat pravdu za zatrpklost jen proto, že narušuje nostalgii. A musíme přestat předpokládat, že bývalí dětští umělci jsou v pořádku jen proto, že vypadají dobře, znějí vděčně, získají práci a na povel se usmějí. Někteří z nich si nenesou žádné viditelné následky. Někteří z nich jednoduše stále hrají svou roli.