Hudebník prožívá velmi šťastné chvíle. Co je u něj nového?

Prosincová ELLE pro vás vyzpovídala jednoho z Čechů, kterého zná celý svět, aspoň ten hudební. Jak se zrovna má držitel Grammy, co je u něj nového? A je šťastný? 

Jsi momentálně šťastný?  Velmi. Vlastně nejvíc, co jsem kdy byl.

A co považuješ za své zatím největší štěstí?  Asi to, že jsem se rozhodl odjet do New Yorku. Nejenže jsem se rozhodl, ale že jsem to i udělal.

Tvým nepochybně největším štěstím je to, že profesionálně děláš hudbu, která tě odmalička bavila ze všech nejvíc, tedy jazz. Jaké byly tvé dětské hudební sny?   Já si je úplně nepamatuju. Vím, že jsme s rodiči jezdívali na chalupu na Vysočinu, bylo tam hrozně hezky a já po obědě rozestavěl kyblíky s barvami a do nich jsem klacky mlátil jako do bicích a někdy si k tomu pustil rádio. Takže si myslím, že mým velkým snem bylo hrát na bicí, což mi nevyšlo. V reálu to samozřejmě vypadalo úplně jinak – chodil jsem do hudební školy a byl nucen hrát věci, které mi nic moc neříkaly. To mě vůbec nebavilo, a tak jsem od toho utíkal, co to jen šlo.

Věříš víc v osud, nebo v píli?  V obojí, ale trochu víc v píli – teď po tom, co jsem zažil Ameriku. Protože jsem tam potkal spoustu lidí, kteří se dostali velmi daleko právě díky své neúnavné píli.

Srovnej Ondřeje Pivce po příjezdu do New Yorku a nyní, po několika letech života tam.  Po příjezdu do New Yorku: Naivní, nezkušený, kdovíco si o sobě myslící neumětel. Nyní bych řekl: O něco zkušenější, s trochou pokory, stále neumětel.

Jak vypadá tvůj běžný pracovní den?  To se dost těžko popisuje, protože od loňského jara strašně moc cestuju. Ale když mám trochu času, jdu cvičit do posilovny, abych to vůbec nějak přežil, to všechno cestování. Když mám klávesy na hotelu a ještě čas, tak třeba hraju. Doma se snažím navyknout na takový režim, že hned jak vstanu, jdu hrát na piano a teprve pak začíná normální den.

Rok 2017. Co se ti povedlo, co naopak ne?  Profesně to bylo skvělé. Hrál jsem na zatím nejdelší šňůře s Gregorym Porterem, měli jsme první turné s Kennedy Administration, což je takové moje dítě. Ta šňůra se nám neskutečně povedla, takže si myslím, že to je začátek mojí nové životní etapy. A lidsky? Potkal jsem spousty zajímavých lidí všude po světě, byl jsem překvapený, kolik lidí, kolik muzikantů je v různých částech světa motivováno tím, když se dozvědí, že jsem z České republiky odjel do New Yorku a zkusil to tam. To mi dělá hroznou radost. Co se mi nepovedlo? Pár osobních věcí, o kterých bych ale raději nemluvil.

Na počátku roku jsi získal Grammy, nejvyšší hudební ocenění světa. Jak jsi tenkrát oslavoval?  Moc ne, vyhlášení je odpoledne a já měl večer nahrávání – dokončovali jsme desku s Kennedy Administra-tion. Přijel jsem večer do studia, kluci už to věděli a měli pro mě připravenou lahev šampaňského, to mě skoro rozbrečelo. Pak proběhla spousta telefonů z Prahy, přes Skype jsem udělal pár rozhovorů. Je to krásný pocit a mám motivaci to zopakovat právě s Kennedy Administration.

Co děláš, když nic nemusíš?  Rád jsem v přírodě a odpočívám. Plavu, běhám.

Celý rozhovor s Ondřejem si přečtěte v lednové ELLE, která je právě v prodeji. S herečkou Gal Gadot na obálce.

 MG 7152 ok 2ca97

foto: Robert Vano