Přítele poznáš teprve, když slavíš úspěch, říká Pořízková a Holubová

Proč jste se rozhodly do projektu jít?

EH: Oslovil mě ten příběh. To, že jde o tři ženy v podzimu života, který může být babím létem, ale i plačtivým deštěm. A že se někdo rozhodne o těchto ženách natočit film. Myslím si, že je to užitečné. Sama to prožívám.

PP: Protože scénář napsaly dvě ženy. Dvě kapitánky téhle lodi – producentka a režisérka. A ty další dvě ženy měly být Eva a Dáša. Pro mě to teda byla velká výzva. Říkala jsem si, jestli se odvážím hrát v češtině po boku Evy, jedné z nejlepších českých hereček… A odvážila jsem se!

Vzpomenete si na první moment, kdy jste se potkaly?

EH: S Dášou Havlovou se známe léta, i jsme spolu hrály. A s Pavlínou jsme se potkaly na jedné čtené zkoušce, takže na plac už jsme šly sehrané. Strašně rychle jsme si sedly. Jako kdybych ji znala odjakživa.

PP: Sedly jsme si okamžitě. Hodně podle mi pomohlo, že ty role, které nám holky napsaly, byly dost na tělo – alespoň pro mě. Takže se scénář s realitou přirozeně prolnuly.

Co pro vás znamenají dlouholetá ženská přátelství? Jak se na nich podepisuje čas?

EH: Myslím, že na každém vztahu je potřeba pracovat. Nerozlišuji, jestli je to muž nebo žena. Snažím se přátelství udržet tím, že neposlouchám jen sebe, ale i druhé. Ale zároveň chápu, že se měníme – i hormonálně – a může se stát, že si s někým přestaneme být blízcí. Každý přistupuje k věcem jinak, obzvlášť ke stárnutí. Někdo si pořád stěžuje, a to můžete chvíli snášet, ale pak vás to vysaje. Já mám ale i mladší přátele – třeba díky své dceři.

PP: Teď s tím trochu bojuju. S kamarádkami, které znám od patnácti, jsme si přestaly rozumět. Je smutné zjistit, že ta společná historie nestačí. Pořád se zkrátka vyvíjíme, rosteme. A stejně jako někdo může vyrůst z manželství, můžete vyrůst i z přátelství. Nemyslela jsem si, že se mi to stane, ale letos jsem to zažila na vlastní kůži.

Dá se podle vás i v pozdějším věku navázat opravdové nové přátelství? Stejně hluboké jako to z dětství?

EH: Bezesporu! S Pavlínou jsme toho důkazem. Někoho potkáte a zjistíte, že jste žili úplně stejně – i když na jiném kontinentu, i když s jiným osudem. Když máte stejné hodnoty a priority, funguje to.

PP: Člověk tomu musí být otevřený, pak to jde přirozeně.

Mohlo by se vám líbit

KVIFF interview: S Vicky Krieps o odvaze být sama sebou

Co podle vás dokáže přátelství nejvíc prověřit? A co ho naopak posiluje?

EH: České přísloví říká, že v nouzi poznáš přítele. Židovské říká, že ho poznáš, když zažiješ úspěch – a s tím se ztotožňuju. Když jsem začala mít úspěch, některá přátelství – hlavně se ženami – se rozplynula. A co je posiluje? Když to chcete, když je to vaše hodnota. Když vám za ten vztah stojí a je vám s tím druhým dobře. Posiluje ho vaše vůle. A taky svobodomyslnost – že ho nechcete vlastnit. Inspirujete se navzájem, jste si k dispozici, ale necháváte si prostor.

PP: Prý se nejvíc ukáže, jak přátelství funguje, když nastane krize. To vám o vztazích řekne hodně. Zajímavé je, že když přišla moje největší krize, ti nejbližší tam byli. Na chvíli – než je to přestalo bavit. Ale byli. Když pak přišlo největší štěstí a úspěch, byla jich tam polovina.

Co pro vás znamená spontánnost v každodenním životě? Je vám blízká, nebo potřebujete spíš plán?

EH: Vnímám ji jako něco, co dělám dobrovolně, co vznikne samo od sebe. Osobně ale stereotyp nevidím jako něco negativního – naopak, nese v sobě určitou jistotu. Nemusí být vůbec nudný. Každá z nás si ho může utvořit podle sebe tak, aby nám vyhovoval.

PP: Já jsem hodně spontánní. Jsem beran, baví mě být impulzivní. Můj přítel je ten, kdo potřebuje plán. Asi čtyřikrát denně se mě ptá, co budeme dělat, a já vždycky odpovím: „Nevím! Uvidíme.“ Teď pojedeme na roadtrip – bez naplánované trasy, hotelů, čehokoliv. Jen víme, že asi skončíme ve Francii. Teď když o tom mluvím, vybavuju si můj oblíbený film Two for the Road s Audrey Hepburn.

Na place prý panuje radostná atmosféra. Máte nějaké vtípky nebo historky, o které se s námi můžete podělit?

EH: Nejvtipnější a nejvzácnější jsou ty krizové chvíle - samozřejmě s nějakým časovým odstupem. Třeba teď jsem si na festival zapomněla zabalit šaty, tak jsme se museli vracet. A naše režisérka si zase přivezla jen večerní šaty. Jsme jednoduše společnost krásných podivínů, kteří se z těchto věcí nehroutí, ale bavíme se jimi.

PP: Teď mě napadá jen to, že jsem na place snědla strašně moc koláčů. (smích)

Jak se vám pracuje s režisérkou Hanou Hendrychovou?

EH: Hana je umanutá, v tom nejlepším slova smyslu. Tu scénu nepustí, dokud není hotová. Nechodí, ale běhá po place, aby nezdržovala. Je velmi laskavá, ale i přísná. A to mi vyhovuje – tou laskavostí vás hladí, takže se jí nechcete vzpírat, a tou přísností vás vede, takže si to nemusíte hlídat sami. Je skvělá!

Mohlo by se vám líbit

KVIFF interview: Známý neznámý Peter Sarsgaard