V květnu tohoto roku se film Karavan režisérky Zuzany Kirchnerové stal prvním českým snímkem po 31 letech, který se představil v prestižní soutěžní sekci Un certain regard na festivalu v Cannes. Není to první dílo Kirchnerové, které se na festivalu objevilo. Její absolventský film Bába vyhrál první cenu v sekci Cinéfondation v roce 2009. Od Karavanu, jakožto prvnímu hranému filmu režisérky, se tedy očekávala kvalitní podívaná. Film možná diváky odradí svým klidným statickým tempem, ale do určité míry navazuje na vlnu světového filmu, který se zabývá spíše vizuálem a psychikou než dramatickými úniky.
Příběh matky a syna
Karavan vypráví příběh pětačtyřicetileté Ester (Aňa Geislerová), která celý život věnovala péči o svého syna Davida (David Vodstrčil) s mentálním postižením. Slunce, moře a pocit, že nic nemusí, pro ni zní jako nedosažitelný sen. Když dostane nabídku přijet za přáteli do Itálie, rozhodne se ji přijmout. Jenže David v cizím prostředí reaguje nevyzpytatelně, a tak Ester, aby nebyla nikomu na obtíž, nastartuje starý karavan a vydává se s ním sama na cestu napříč Itálií. Bez plánů a povinností, jen oni dva. Během jejich putování se seznamují s nevyzpytatelnou Zuzou (Juliana Oľhová), která Ester ukáže, že i ona sama má právo chtít od života víc. Karavan je poetická road movie o svobodě, různých podobách lásky a o odvaze konečně začít opravdu žít.
Koncept filmu žil v mysli autorky několik let, sama se ale musela starat o své dvě děti – jedno z nich se narodilo s Downovým syndromem a autismem, „Když se mi narodil Davča, prožívala jsem tak složité věci, že mi bylo jasné, že se to nějak v mojí tvorbě musí odrazit,“ řekla režisérka v rozhovoru pro web ČT art. A tak se režisérka odrazila vstříc patrně svému svědectví o složitostech v životech osamocených matek.
Velké dílo plné intimity
Celý film se rozvíjí jako halucinace ze silného italského slunce. Kamera se skoro až plíží po tělech Davida a Ester, pozoruje je jako tajná hlídka. Pomalé tempo má nejspíš připomínat každodenní nudnost. Vedlejší postavy se v příběhu zjevují z ničeho nic. Někteří se ve filmu zjeví a hned jakoby nikdy neexistovali. Film se snaží tak silně nespadnout do klišé, až se v nich místy omylem topí. Na druhou stranu se vizuál vymyká českému velkofilmovému standardu. Láskyplně pozorujeme všechny složitosti, které si postavy navzájem působí. David bije svou matku, škrábe ji, kouše. Zuza párkrát udeří Davida. Kamera místo tváří zabírá místo utrápených tváří zrnka cukru, drápance po intimním večeru, barevné sítě. Film má specifický tón, díky němuž místy působí téměř dokumentárně – je plný přesně vystižených drobných gest a chování všech postav a jeho uvolněný styl dovoluje příběhu plynout tak nenuceně, jako když se necháte unášet jemnými mořskými vlnami. Přirozené rozhovory ve scénách přitakávají umu Zuzany Kirchnerové skvěle zachytit pocity a atmosféru v těžkých situacích. Místy se zdá, že diváci byli přemístěni do autorčina snu – krásného, barevného, plného lásky a soucitu. Ocitáme se v jejích vzpomínkách. Režisérka pevně vedla svůj ansámbl ke kvalitnímu finálnímu produktu.
Karavan je film, který se nesnaží ohromovat dramatickými zvraty, ale tiše a s citem otevírá téma mateřství, péče a touhy po svobodě. Trpí svou cykličností, ale září ve svém originálním přístupu. Vizuál Karavanu ho jednoduše propašoval do soutěžního výběru, kde si naprosto zaslouží být. Zuzana Kirchnerová vtáhne do světa Ester a Davida a umožní vám prožít jejich myšlenky i pocity. Díky tomu je Karavan strhujícím zážitkem.
- Zdroj článku:
Autorský článek
