Režisérka Anna Cazenave Cambet natočila film, který svým tématem zasahuje hluboko, ale nevnucuje se. Nežádá diváky o soucit, spíš nabízí pohled na to, jak nespravedlivě dokáže fungovat patriarchální soudní systém, který stále vidí heterosexualitu jako samozřejmou normu. Clémence není provokatérka, která by chtěla queer revoluci — je to žena, která chce žít svůj život po svém, ať už jde o sexualitu, mateřství nebo vlastní identitu. Jenže když to udělá, najednou slyší, že je „nezodpovědná matka“, „špatný příklad“ a člověk, který si nezaslouží starat se o svého syna.
Film přitom nikdy nesklouzává do laciného melodramatu. Nejsilnější momenty jsou tiché — jejich síla je v jemných pohledech a detailech, které říkají víc než jakýkoli monolog. Krieps tu hraje na naprosto jiné frekvenci, než mívá většina okázalých soudních dramat. Není třeba křičet, všechno jí vidíte v očích – únavu, vzdor a zlomené srdce v jednom.
Nezapomenutelná je scéna s telefonátem, kdy Clémence zjistí, že její syn dostal nový iPhone — ale číslo jí dát nemůže. Je to krátký, obyčejný dialog, který ale dokonale ilustruje, jak chladně a efektivně systém dokáže rodiče „odstřihnout“ a nesmlouvavě odstrčit na vedlejší kolej v životě vlastního dítěte. Stejně tak i moment, kdy se v koupelně ostříhá — mimo kameru, opět bez okázalých gest. Je to další krok k tomu, aby si připomněla, že svůj život drží pořád aspoň částečně ve svých rukou.
Clémence během několika let vleklého soudního sporu prochází vnitřní proměnou. Zpočátku se ještě snaží přizpůsobit a vysvětlovat svoji motivaci a chování. Později už ví, že vysvětlovat není komu — a to, co jí zbývá, je naučit se znovu být sama sebou. “Podala jsem osm stížností na to, že manžel nerespektuje moji výhru v soudním sporu. Myslím, že tahle je poslední,” říká. Není to přímočará ani snadná cesta a film ukazuje, jak tenká je hranice mezi silou a vyčerpáním, mezi svobodou a osaměním.
Vicky Krieps umí hrát skutečné ženy— se všemi chybami, pochybnostmi, touhami, ale i důstojností. Love Me Tender díky ní není o „statečné bojovnici proti systému“, ale o ženě, kterou známe možná i z vlastního okolí: matce, partnerce, která se prostě odmítá omlouvat za to, koho miluje.
Film tak funguje nejen jako subtilní kritika patriarchálních norem, ale i jako připomínka, že není třeba splňovat něčí šablony, abyste byla dost dobrá. Žít podle sebe a nevzdat se kvůli tomu svého dítěte ani vlastní identity je odvážnější než cokoli jiného. Love Me Tender si zaslouží pozornost všech žen, které někdy slyšely, že jsou „too much“ — a přesto se rozhodly být samy sebou.
- Zdroj článku:
Autorský článek
