ELLE Movie Check: Sbormistr

Jiné jméno, ale problém zůstává stejný. Obavy, že film přinese důkladné ztvárnění celé kauzy Bohumila Kulínského, se nakonec nenaplnily – snímek si převzal pouze holý námět. Nezachází do detailů, nenutí diváky procházet si scénami, v nichž jsou dívky opakovaně fyzicky zneužívány.

Mladý, vlivný sbormistr v podání Juraje Loje si díky svému postavení dovoluje zneužívat náctileté zpěvačky, které má vést a chránit. Intimní obraz ukazuje nejzhoubnější tvář zneužívání – když ubližují ti, kteří jsou pro nás inspirací a kterým chceme důvěřovat. Snímek Sbormistr vychází z reálného případu a s pochopením i respektem využívá tiché momenty k tomu, aby ukázal, že zlo má mnoho tváří.

Příběh o zneužívání mladých dívek 

Film nás zavádí do světa slavného dívčího sboru na počátku 90. let, kde třináctiletá Karolína (Kateřina Falbrová) sní o tom, že bude zpívat na prestižních koncertech a vyjede na vytoužené turné do Ameriky. Během přelomové sezóny musí obstát v konkurenci ostatních talentovaných dívek, včetně své starší sestry Lucie (Maya Kintera), a zároveň si získat respekt charismatického sbormistra (Juraj Loj), kterého všechny obdivují. Postupně však zjišťuje, že křehký tvůrčí vztah s touto autoritou, jejíž metody nedokáže plně pochopit, může být nebezpečnější než si, kdy dokázala představit. 

Jakmile se o Karolínu začne zajímat charismatický sbormistr Mácha (Juraj Loj), je jasné, že ho nepřitahuje jen její hlas. Plachá sopranistka se rychle stává jeho oblíbenkyní. Vybere si ji jako náhradnici na horské soustředění, kde se rozhodne, které dívky poletí koncertovat do New Yorku. Jsou devadesátá léta a pro většinu z nich to znamená první možnost podívat se na Západ.

Sbormistr rozumí pomalé plíživosti manipulace 

Tělo i mysl hlavní hrdinky se pomalu stává majetkem sbormistra Máchy. Nejenže si dívky podmaňuje díky svého charismatu a svému postavení, ale obírá je o jejich hodnotu – ve scéně ze zimního soustředění, kde se Karolína ocitá náhodou jako náhradnice, nechá Mácha dívky očíslovat, podle toho, jakou mají šanci se dostat na americké turné. Zpěvačky přestávají být nadějnými hudebnicemi, ale čísly oblíbenosti – až na jednu. Křehoučká Karolína je z dívek nejmladší, nejspíš jediná, které ještě nebylo ani patnáct, ostatní holky ji nechtějí vzít mezi sebe. A tak se do ní zaderou Máchovy drápy. Od letmých pohledů přes získání sól, sbormistr ji dává na svůj stupínek vítězů a udělá z ní svou hvězdu… pak už je cesta ke zneužití opravdu krátká.  

Film nezachází do explicitních detailů. Jeho slizká tichost ale funguje jako předzvěst. Od začátku se tiše naznačuje, že si Mácha vybírá, a tedy zneužívá dívky už nějakou dobu, je to takové veřejné tajemství. Ve třetí čtvrtině film nabírá na rychlosti a dostáváme se ke scéně, kdy Mácha nabídne Karolíně, aby spolu šli do sauny. Posléze se o činu dozvídá jeho matka, ale rozhodne se tento zločin ignorovat. Ač bolestivě ale přece je divákovi prezentována i tahle strana zneužívání – ta, která nechá cyklus bolesti dál fungovat bez toho, aby zasáhla. 

Sbormistr vyniká svým nostalgickým obrazem  

Nejsilnější stránkou Sbormistra je bezpochyby kamera Lukáše Miloty, která se proměňuje v tichého svědka zla. Milota točil celý film na 16 mm filmovou kameru, který dodává filmu dobový ráz. Její pomalé, soustředěné záběry nedávají divákovi možnost uniknout, ale zároveň nikdy nesklouznou k exploataci nebo zbytečné explicitnosti. Kamera zůstává ve vhodné vzdálenosti – dost blízko, aby zachytila Karolínin strach, pocity studu i fascinace, a dost daleko, aby nechala prostor naší vlastní hrůze. Ve vizuální stránce Sbormistra je ale i plno radosti. Když sbor přijíždí do New Yorku, kamera je neustále v pohybu, není statická a perfektně zachycuje nadšení a vzrušení dívek z této cesty. Barvy na plátně jsou nostalgické a diváci plně vnímají všechny pocity, ať už je to překvapení nebo radost, které ze scény číší. 

Příběh není jen plný bolesti a zla, je v něm i plno krásy, dívčího dospívání, rodiny a lásky k hudbě. Sbormistr dokáže jemně naznačovat životní neduhy, hrát si s obrazem a vytvořit jedinečnou atmosféru. Ondřej Provazník natočil dílo, které nesází na explicitní scény, ale nechává zlo pomalu prosakovat každým obrazem a pohledem. Kamera Lukáše Miloty se stává tichým svědkem i spolupachatelem – zůstává vždy dost blízko na to, aby divák cítil Karolínin strach, její osamění i fascinaci autoritou, a zároveň dost daleko, aby mu zůstalo místo na vlastní hrůzu a otázky bez odpovědí. Česká kinematografie se má z čeho těšit.