„Ahoj everyone,“ pozdravila zaplněný Velký sál herečka Vicky Krieps, čerstvá držitelka Ceny prezidenta MFF KV. Dnes ve Varech uvedla novinku Love Me Tender, která měla premiéru letos v Cannes v sekci Un certain regard, a která vychází ze stejnojmenné knihy Constance Debré, nedávno přeložené i do češtiny. „Film mluví o svobodě být tím, kým opravdu jsme, i když to okolí nechápe nebo soudí,“ popsala příběh ženy, která se vzepře očekáváním společnosti a kvůli své sexuální orientaci přijde o syna.
Co vás na scénáři zaujalo jako umělkyni a matku?
Už první věta ve mně něco rozechvěla – pocit, že někdo konečně vyslovil univerzální pravdu, kterou sama dlouho nedokázala pojmenovat. Jako matku mě to zasáhlo hluboko. Film mluví o svobodě být tím, kým opravdu jsme, i když to okolí nechápe nebo soudí. Lidé často říkají: „Nemůžu se s tou postavou ztotožnit, protože nejsem lesba.“ Ale pak dodají: „Přesto mi ten příběh mluví z duše.“ Protože každý z nás cítí, že svět nás tlačí do nějaké škatulky. A když z ní někdo vykročí, ostatní to těžko přijímají. Tahle žena měla všechno – byla úspěšná právnička, bohatá. Ale měla odvahu říct: „Tohle nejsem já.“ A odešla.
Ve filmu i v životě se dotýkáte tématu tabu. Máte pocit, že to u žen stále budí silnější reakce než u mužů?
Rozhodně. Když jsem točila Corsage, slyšela jsem od producentů: „To nemůžeme financovat, protože ta žena je zlá.“ A já jim řekla: „A co Taxikář? Ten je taky zlý, a přesto je to kultovní film.“ U mužů to nikdo neřeší, ale u ženy se všichni ptají: „Proč je taková? Kde se to v ní bere?“ Proto dělám takové filmy. Aby už nikdo nemusel vysvětlovat, proč chce být svobodný.
Jak se vám daří skloubit mateřství a kariéru?
Je to chaos a stres. A platí to pořád, i když už mi dnes víc lidí vychází vstříc. Když jsem byla mladší, musela jsem běžet dvakrát rychleji než ostatní. Nikdo by na mě nečekal, jen proto, že mám děti. Stálo mě to spoustu energie. A když jsem se rozhodla odejít od partnera, protože ho mám ráda, ale už ho nemiluju, lidé mě odsoudili – učitelky ve škole, známí… Proč nehraju radši v nějakém krimi v Berlíně, abych byla blíž dětem? Ale žádnému doktorovi by neřekli: „Otevři si praxi vedle školky svých dětí.“ U žen to bohužel pořád platí.
Vaše kariéra se rozvíjela pozvolna. Byla to výhoda?
Asi ano. Nestala jsem se slavnou přes noc, měla jsem čas růst a učit se pomalu. Nikdy jsem necítila tlak. Na začátku jsem hrála malé role, nikdo mě nebral vážně, skoro jako bych byla jen rekvizita. Ale řekla jsem si: budu ta nejživější rekvizita, jakou svět kdy viděl. A postupně si mě lidé začali všímat.
- Zdroj článku:
Autorský článek
