Brutální scéna. Nahlédněte do impozantních útrob Nové scény

Co skrývá historie Nové scény a jaká ji čeká budoucnost?

Po čtyřiceti jedna letech existence budova stále hledá svou pozici u odborníků i široké veřejnosti. V blízké budoucnosti by měla navíc projít rozsáhlou rekonstrukcí, která má za cíl z Nové scény vytvořit moderní divadlo, jež splňuje požadavky 21. století. Původně měl přitom v proluce vedle Národního divadla stát multifunkční sál určený hlavně k pořádání koncertů, sjezdů a konferencí. První veřejná soutěž na jeho výstavbu proběhla v roce 1964 a od té doby se tu za sedmnáct let vystřídalo hned několik skupin architektů. Rok a půl před plánovaným dokončením přišla navíc změna zadání – z veřejného sálu se přes noc měla stát komorní scéna Národního divadla. S projektem se muselo začít téměř nanovo, termín dokončení stavby však už nebylo možné posunout. Sté výročí otevření Národního divadla v roce 1983 bylo za rohem a jeho zmeškání by zanechalo stopu na pověsti komunistického vedení státu. V extrémně stresové situaci byl proto nuceně vystřídán kolektiv kolem architekta Pavla Kupky, který dodnes zůstává autorem provozních budov v pozadí Nové scény, za ateliér Gama Karla Pragera. Ten si jméno vybudoval během uvolněných 60. let například stavbou bývalého Federálního shromáždění mezi Národním muzeem a Státní operou. Od nástupu normalizace sice již Prager nebyl preferovaným architektem, jako jediný však v soutěži na dostavbu Nové scény nenavrhoval posunutí termínu kolaudace, a zakázku tak získal i z čistě pragmatických důvodů.

Minimalistická, ale okázalá

Karel Prager adrenalinový úkol zvládl. Kvůli tomu, že byl ve svém projektu nucen použít již existující ocelovou konstrukci z multifunkčního sálu a zároveň se jednalo o výrazný projekt moderního divadla v historické zástavbě, je stavba Nové scény řešena atypicky a jen těžko se porovnává s dalšími soudobými projekty. Přesto má vlastnosti pozdně moderní architektury, která v tu dobu byla aktuální za železnou oponou. Architekt si vybral malé množství materiálů jako zelený kámen, světlé dřevo, sklo a nerez a neváhal je použít napříč celou stavbou, zevnitř i zvenku. Totéž platí také pro výběr barev – na Nové scéně se pracuje téměř výhradně s odstíny zelené a hnědé. Stavba i interiér jsou zpracovány skulpturálně, ale veskrze minimalisticky. Ačkoli má moderní divadelní budova doplňovat novorenesanční Národní divadlo, nenajdeme v její architektuře žádné historizující prvky, jež by na sousední kontext přímo navazovaly. Materiálů sice Prager nepoužil příliš, zvolil si ovšem ty ušlechtilejší. Nejvýraznější je všudypřítomný zelený „mramor“, ve skutečnosti kámen serpentinit. Jsou jím obložené nejen velké plochy v interiéru, schovaný je i na fasádě divadelního sálu pod monumentální skleněnou strukturou Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové. Pragerovi současníci mu sice obkládání fasády vznešeným kamenem vytýkali kvůli přílišné opulentnosti, on ale měl k nadužívání zeleného hadce pádné důvody. V první řadě potřeboval divadelní sál utěsnit od hluku z Národní třídy, k čemuž byl těžký kámen ideální. Současně se serpentinit ve stavebnictví využívat musel. V rámci přátelské spolupráce komunistických národů země získávala obrovská množství „mramoru“ z Kuby. Československo zásobovalo největší karibský ostrov průmyslovými výrobky a Kuba na oplátku poloprázdné lodě plnila alespoň žilnatým kamenem.

Progresivní Prager

Ona vyčítaná okázalost se však projevila i ve zpracování interiéru. Kromě zeleného hadce stavbou prostupuje také skleněný lustr od Pavla Hlavy a Jaroslava Štursy. Výrazné sochařské formy jsou ale pro pozdně moderní architekturu typické, a tak i zde si Prager plasticky vyhrál s točitým schodištěm a nešetřil ani na obložení stěn a podhledů. Ty jsou v každém patře pojaty jinak – zatímco kazetový strop v kavárně decentně rozptyluje bílé světlo, o patro výš ve foyer před divadelním sálem už hyperbolované dřevěné skulptury kopírují tvar lustru a projevují se mnohem výrazněji. Divadelní sál je pak na rozdíl od dramatického foyer až paradoxně uměřený. Divák tu není ničím rozptylován a jeho pozornost se může soustředit pouze na jeviště. Charakteristickým prvkem sálu jsou dnes již legendární zeleno-šedá kožená sedadla, zhotovená podle Pragerova návrhu, která se ve své originální podobě – ač mnohokrát záplatovaná – dochovala dodnes. Jako většina modernistických architektů byl také Karel Prager ve svých stavbách technologicky progresivní. Pokrokově pracoval zejména se sklem, jež vnímal jako materiál budoucnosti. Aulu zvenku obložil notoricky známými foukanými tvarovkami, ale ani decentnější foyer nepřišlo zkrátka. Teprve podruhé zde Prager využil svůj vynález skleněné fasády zavěšené na ocelový skelet, která tak není rozdělena okenními rámy a v interiéru vytváří díky odstupu velmi vzdušný dojem. Génius průzračného průčelí se projevuje zejména, když před Novou scénou čekáte na tramvaj. Během dne se od ní odráží architektura z protější strany ulice a po setmění, když se osvětlí vnitřní prostor, naopak mizí a Nová scéna Národního divadla se stává jevištěm i pro kolemjdoucí na ulici. 

Zdroj: Původní článek poprvé vyšel v podzimním ELLE Decoration 2018.