Marcin Rusak: Moje díla jsou živá, spolu s majiteli se mění a stárnou

Pamatujete si na moment, kdy vás poprvé oslnil svět rostlin? 

Odmalička jsem byl obklopen přírodou, hrával jsem si v zahradě v opuštěných sklenících, které lemovaly náš rodinný dům. Ale teprve na studiích v Londýně jsem si uvědomil, jak moc je pro nás příroda důležitá, představuje zdroj inspirace, estetiky a emocí. Tehdy jsem začal studovat svět rostlin, především problematiku průmyslu řezaných květin, kontroverzní aspekty manipulace DNA, globální komerci i obrovský odpad, který tento průmysl produkuje. To mě dovedlo k experimentům s květinovým odpadem jakožto surovým materiálem mé tvorby. Dokáže totiž otevírat diskuzi o pomíjivosti, konzumaci a rozkladu, což jsou zároveň má hlavní témata.

Povězte nám o své rodině, která se věnovala pěstování rostlin. Vnímáte svoji práci jako přirozené pokračování těchto aktivit? 

Ano i ne. Moje rodina z matčiny strany kultivovala rostliny po celých pět generací. Když jsem byl ještě dítě, můj dědeček, který s rostlinami rád experimentoval a byl velmi vytrvalý, se náhle rozhodl změnit svoje profesionální zaměření, zavřel naše skleníky a začal místo orchidejí pěstovat vánoční stromky. Musel změnit působiště a zavřít obchod ve Varšavě, aniž by se jej snažil předat svým dětem. Je to smutná součást naší rodinné historie. Nicméně věřím, že jsem zdědil dědečkovu zvědavost a nutkání experimentovat a vytvořil jsem si svůj vlastní hybrid – vyvažování tenké hranice mezi uchováváním a rozkladem. Využívám rostliny k dosažení něčeho, co vůbec s přírodou nesouvisí, ale vypovídá mnoho o lidech, našich potřebách, touhách a posedlostech. Naše konzumní kultura a způsob, jakým chceme organizovat a ovládat svět a především zachránit, co najdeme, je to nejhodnotnější. Použití rostlin v mé práci doplňuje tento narativ o mnoho kulturních a symbolických aspektů. Je navíc vzrušující přicházet s novými materiály a technikami, které se ještě nikdy předtím nepoužily. 

Vnímáte se více jako sochař, nebo designér? 

Může to znít zvláštně, ale už o tom vůbec nepřemýšlím. Práce s koncepty, vyprávěním a experimentálními materiály vyžaduje soustředění na mnoha rovinách. Někdy jsem čistě sochař a jindy zase řídím designový proces. Myslím, že jsme překonali bod, kdy designér znamená pouze jednu věc. Design je prostě neuvěřitelně široké pole a to nejzajímavější na něm je, že se můžeme ponořit do spousty jiných, vzájemně propojených světů. 

Ptám se také proto, že jste právě získal cenu EDIDA pro mladé talenty, kterou každý rok uděluje 27 šéfredaktorů ELLE Decoration z celého světa. Je to i důkaz, že vaše práce mluví velmi mezinárodním jazykem.

Je to opravdu vzrušující a jsem tímto oceněním velmi poctěn. Společně s mým týmem jsme pracovali velmi tvrdě, naše nápady většinou končily spíše nezdary než úspěchy. Tato cena je proto důležitým zhodnocením naší práce a zároveň nás motivuje k dalšímu experimentování. 

Vaše díla často nesou také kritické poslání. Jaká témata jsou pro vás teď nejdůležitější a jaká je jejich role v kontextu interiérového designu? 

V mém studiu se věnujeme především experimentům s vývojem nových technik a materiálů, které zpochybňují náš vztah s okolním světem, naše hodnoty i estetiku. Soustředíme se na význam času a dočasnosti a studujeme interakce mezi člověkem a jeho tvorbou: jak zhodnocujeme a chráníme umělecké objekty a zároveň do jaké míry je necháváme žít vlastním životem, rozpadat se, záměrně zdegenerovat. V kontextu interiérového designu pak vnímáme majitele spíše jako  opatrovníka objektu, který vytvoříme. Je na každém, aby se rozhodl, zdali chce o objekty jako třeba Perishable Vases pečovat, nebo nechat organickou hmotu zmutovat a časem zkazit. Zajímavé je pak pozorovat emoce a vzpomínky, které doprovázejí tento proces. 

Mé objekty 
jsou jako živí společníci 
svých majitelů, s nimiž se mění 
a stárnou.

Kolekce Flora neodmyslitelně připomíná holandská zátiší ze 17. století, které také hovoří o pomíjivosti, rozpadu a symbolismu. Jaký k nim máte vztah? 

Zátiší 17. století jsou perfektním příkladem našeho vztahu s přírodou a jejího symbolického významu. Je v nich skryto něco hluboce lidského – přirozený koloběh narození a znovuzrození vnímáme na jedné straně s nadějí a vzrušením, na druhé straně s určitým smutkem a zoufalstvím. U kolekce Flora Temporaria jsem původně zamýšlel vytvořit materiál, který by se s časem měnil – květiny by pomalu mizely, požírány zvláštním druhem bakterií vstříknutým do  pryskyřice. V konečném důsledku však materiál zpevnil organickou hmotu, odhalil její krásu, ale zároveň podtrhl její vlastní pomíjivost. 

Existuje nějaké období z dějin umění, které je pro vás obzvlášť důležité? 

Rozhodně je to období secese. Fascinuje mě zvídavost vůči přírodě, ale také celistvý přístup k dílům nebo experimenty s technologiemi i novými procesy u umělců jako Henry Van de Velde nebo William Morris. Myšlenka celistvosti umění a stírání rozdílů mezi hlavními uměleckými žánry (jako třeba architektura) a těmi druhotnými (například dekorativní umění) se zcela shoduje s mým vlastním přístupem. Podobně jako řada architektů tohoto hnutí, i já používám množství moderních technologických inovací v kombinaci s řemeslem – šopování listů, květiny zalité do pryskyřice, inovativní a vědecký výzkum bakterií určených k rozkladu objektů – a nechávám „přírodu“ diktovat proces a výsledek díla. Konečná podoba může také připomínat secesní práce tím, jak mísí řemeslo a hi-tech, organické a geometrické tvary. Nedávno jsem měl možnost toto zaujetí konfrontovat jak na své výstavě ve Victor Horta Museum v Belgii, tak v galerii Williama Morrise v Londýně, kde jsem vytvořil sochu vycházející z díla Stanisława Wyspiańskiho, zástupce hnutí Młoda Polska. Věřím, že se mi na tento umělecký odkaz podařilo vnést nové světlo. 

Marcin Rusak
Info ikona

Když mluvíme o procesu rozkladu, jakou roli v něm hraje design? 

V Perishable Series jsem původně zamýšlel vytvořit i pomíjivou tiskárnu – objekt, který by pracoval s vrozeným stárnutím jako jedním z faktorů práce průmyslových designérů. Na druhou stranu jsme nuceni vytvářet celý životní cyklus produktu, což v podstatě znamená projektovat jeho evoluci a zároveň i jeho konec. V mé praxi je vzrušující objevovat různé způsoby chování materiálů i jejich vývoj v čase – změnu barvy, praskání, deformace. Představuju si, že objekty jsou živými společníky svých majitelů, s nimiž se mění a stárnou. 

Jaká je tedy životnost vašich objektů?

To záleží na projektu. Materiály z kolekce Flora jsou zcela stabilní, zatímco u Perishable Series mají měnit tvar tak, jak jim to jejich majitel umožní. Je na majitelích jako ochráncích hodnotných objektů je chránit, ale je také zajímavé sledovat, co se stane, když je záměrně zanedbáme. 

Jak vypadá váš domov? Je plný květin? 

Skoro vůbec. Mí přátele často říkají, že bydlím v galerii. Rád se obklopuji smysluplnými objekty, sbírám je, ale nedokážu je kombinovat. Tu obrovskou důležitost rostlin jsem pochopil až později. Mnoho let jsem byl až příliš zaneprázdněný, abych zpomalil a dokázal jejich majestátní přítomnost ocenit. Proto mi vždycky uvadly. Dnes by ale můj vysněný dům byl plný rostlin, ideálně tak, aby propojovaly interiér s vnějším světem přírody. 

Cílem je otevřít dialog mezi lidskými 
a botanickými stvořeními.

Co pro vás znamená luxus? 

Pro mě osobně je největším luxusem čas, který se dnes stal tou nejdražší komoditou. Každý jej vnímáme jinak, ale zároveň jsme všichni vystaveni stejnému běhu času, nemůžeme mu uniknout, pouze s ním dobře hospodařit. Je neuvěřitelně krásné, jak se čas propisuje do věcí – něco, co nikdy nedokážeme obnovit. Když květiny vadnou, je to nezvratitelný proces. Když se tvar kamene ohladí vodou, která po něm proudí mnoho let, nikdy to nedokážeme reprodukovat našima rukama. Právě efemérnost času ho dělá drahocenným.

Na jednom z projektů jste pracoval také s českými skláři. K čemu jste došli?

Na projektu Flower Infused Glass jsem několik týdnů pracoval v mezinárodním týmu sklářských mistrů v jedné z úžasných českých skláren. Bylo zajímavé zjišťovat, jak můžu ponořit květiny do rudě rozpáleného žhnoucího skla. Vážím si otevřenosti a odvahy sklářů experimentovat se suchými i čerstvě řezanými květinami a listím. Celý proces byl opravdu nečekaný, a dokonce nebezpečný, když foukané sklo v kontaktu s vlhkostí květin explodovalo. Také mě zaujala konfrontace s přístupem řemeslníků: momenty, které skláři považovali za chyby a selhání, pro mě ve skutečnosti byly ty nejzajímavější. Výsledkem se stala unikátní technologie, ve které se přírodní květiny a listy promění v popel, ale zachovají si vzory i tvary stonků a okvětních lístků. Ty jsou zapečetěny ve skle a popel jim dodá malířský nádech v proměnlivých tónech od hnědé po modrou. Vzniklé objekty jsou vyjádřením sochařské práce zachycující expresivní podstatu práce s přírodními materiály i proces foukání skla. 

Marcin Rusak
Info ikona

Spolupracujete také s vědci v oblasti botanického inženýrství a genetiky. V čem je takové propojení přínosné?

Má první větší vědecká práce vycházela spíše z antropologické a sociologické metodologie. Pro projekt Flowering Transition jsem dělal rozhovory s různými odborníky, kteří se věnují trhu s řezanými květinami, a představoval jsem si „ideál“ řezané květiny. Výsledkem se stal projekt Monster Flower, jehož novou verzi prezentuji na letošním Design Biennale v Lublani. Náš nejnovější projekt DNA of Things jsem zase konzultoval s odborníky na digitální datová úložiště založená na rostlinách. To mi pomohlo vytvořit alternativní poetickou vizi této myšlenky a navrhnout site-specific sochu, která zároveň funguje jako časová schránka – nebo také „ochránce paměti“ – na ukládání našich vzpomínek a emocí související s daným časem a místem. Podobně jako plakety na sondách Pioneer, které byly vyslány do vesmíru, aniž bychom věděli, kdo a kdy bude schopen je v budoucnu rozluštit. Cílem je otevřít dialog mezi lidskými a botanickými stvořeními, komunikovat s budoucností a posouvat náš životní koloběh mimo svou časovou osu. 

Na jaké vaše další projekty se letos můžeme těšit?

Můj kalendář je na tento rok plný. Právě dokončuji produkci filmu DNA of Things, který bude mít premiéru na mé samostatné výstavě v rámci hlavního programu Design Biennale v Lublani (do 2. října 2022, pozn. red.). Jsem rád, že můžu prezentovat svoji práci ve více konceptuálním kontextu, spíše než se zaměřovat pouze na objekty a jejich produkci. Výstava v Lublani vychází z mého zájmu o DNA jako datového úložiště (DNA je momentálně jediné datové úložiště, které může existovat jako tekutina, což nám umožňuje jej vkládat do objektů jakéhokoli tvaru), procesy 3D tisku včetně přirozeně rozložitelných polylaktidových vláken. Dále se zabývám mimo jiné léčivými rostlinami se silnými účinky, inteligencí a vzpomínkami rostlin, které se zapisují do jejich DNA a my z nich dokážeme číst, dokonce desetiletí i století poté, co odumřou a stanou se fosiliemi. 

Kdyby vaše objekty dokázaly mluvit, jaký by byl jejich vzkaz naší přírodě nebo lidem?

To je otázka, kterou si ve studiu často klademe. Náš film Unnatural Practice se věnuje právě oživování a zosobňování našich výtvorů, jako kdyby to byly živé bytosti. DNA of Things tuto myšlenku dále rozvíjí. Ve spolupráci s umělkyní Annou Jurgielewicz jsme si představili, co by řekla socha DNA of Things, kdyby uměla mluvit. Vypadalo by to asi jako v básni vpravo (báseň uvádíme v originálním znění, pozn. red.).

Zdroj: Autorský článek

Předplaťsi & Ušetři

Elle cover
REKLAMA