Tři mužské příběhy bez filtru: Jaká je dnešní role moderního muže?

Začneme odlehčeně. Na jakou největší klukovinu z dětství vzpomínáte?

Kryštof: Já si pamatuju, když mi bylo patnáct, tak byli rodiče pracovně v zahraničí a já jsem si se spolužákama vzal auto, kterým jsme jezdili. Když se vrátili, tak zjistili, že je nádrž prázdná. Díky tomu mě pak ale táta brával více za volant a možná proto nakonec umím řídit auto.

Max: Pro mě je důležité dělat klukoviny stále dál. Myslím si, že je to součást mé práce. To jsem udělal i včera – dojel jsem na skatu z Prahy do Brna. Takže mám nyní v nohách asi 220 kilometrů.

Jak si vlastně představujete moderního muže?

Kryštof: Určitě si pod tím pojmem představím kombinaci hodnot, které tady jsou už dlouho – třeba gentlementství by muži nikdy neměli opustit. Zároveň je ale podle mě dobře, když se ukazuje i  citlivá stránka. Nemám rád takové to otřepané „chlapi nebrečí“ - to už dávno není pravda. Naopak když v sobě něco dusíme, může to vést třeba k depresím. A to je samozřejmě velká škoda.

Myslíte si, že je v dnešním světě prostor pro zranitelnost?

Jan: Myslím si, že určitě. Z mého pohledu se ten svět zase tolik nezměnil. Když je člověk sám sebou, tak i ta zranitelnost má v životě vždycky prostor. I když jsem s tím občas bojoval, tak tam ta svoboda vždycky byla. Jsem rád, že společnost nyní ukazuje, že je to přirozená součást každodenního života.

Maxi, vy jste poměrně čerstvý tatínek, ale vaše povolání je hodně nespoutané. Změnil se váš stupeň zranitelnosti od té doby, co jste táta?

Max: Pro mě je důležité vědět, že kdyby se cokoliv stalo, tak je má rodina zajištěná. Nějaké riziko a extrémní sporty jsou mou součástí, takže to úplně nezmizelo. Těším se ale, až to jednou budu moci sdílet právě se svou dcerou.

A vy Honzo, do jaké míry si myslíte, že můžete formovat rozhodnutí svých dětí?

Jan: Mně se to špatně posuzuje, protože já jsem se pro své povolání rozhodl sám. Už v první třídě jsem řekl, že chci být designér. Nikdy jsem se nikoho neptal a rozhodoval jsem se podle sebe. Vnímám ale, že jsou některé věci, proti kterým musím své děti chránit. Ale jinak máme hodně otevřenou rodinu, nikdo nikoho do ničeho netlačí. Necháváme děti volně být, ať si samy vybírají, co je baví.

Maxi, vy jste oblíbený u mladší generace. Cítíte vůči ní nějakou zodpovědnost?

Max: Já jsem začal sportovat, když jsem byl hodně malý. Začal jsem vyhrávat první závody, když mi bylo 11 let a už v tu dobu ke mně vzhlíželi někteří vrstevníci. Bylo to ale nicméně v rámci menší komunity. Pak se to změnilo se sociálními sítěmi, kde je ten zásah mnohem větší. Ta zodpovědnost je ale pořád stejná – ať to byla ze začátku stovka lidí nebo teď sta tisíce. Snažím se k tomu přistupovat zodpovědně a být dobrým příkladem.

Jak se vypořádáváte s náročnějšími chvílemi ve svém životě?

Max: Dostal jsem v tomto směru pár dobrých rad od rodičů. Moje nejlepší terapie je ale sport a pohyb. Třeba když jsem na horách nebo v přírodě, to mi moc pomáhá. Většinu věcí si jsem schopný srovnat sám. 

Kryštofe, vy jste spoustu rad rozdal, kdo rozdal nějakou dobrou radu vám?

Kryštof: První člověk, který každého chlapa napadne, je táta. Vždycky mi říkal, že všechno jde, když se chce. Snažím se na to myslet, i když je to někdy složité a překážky jsou poměrně velké. A pak taková ta klasika, aby se na sebe člověk večer před spaním mohl podívat do zrcadla a říct si, že je dobrým člověkem.

Máte nějaký mužský vzor?

Kryštof: Já jsem si zrovna nedávno vzpomněl na svůj hodně oblíbený seriál MASH a tam hraje Alan Alda kapitána Pierce. Já jsem ho měl moc rád, koukal jsem se na to už jako dítě. V poslední době ale třeba také Robbie Williams a jeho skvělá životní cesta.

Jan: Mám to docela jednoduché ‒ v něčem můj táta, ale v něčem i má máma. I když už spolu nejsou asi třicet let, tak si od každého nesu v sobě inspirativní kus.

Co pro vás znamená mužské přátelství?

Kryštof: Hrozně moc. Když si můžete spolu sednout na kafe, pivo nebo se jít jen projít. Je to důležité, můžeme spolu sdílet životní věci a vědět o tom, co se děje v našich životech. Když člověk svou starost nebo příběh sdílí, uleví se mu.

Honzo, vy jste umělec - v čem vás nejvíce inspirují ženy?

Jan: Jsou to pro mě múzy. Mají vytrvání v tom, co dělají. Jsou v něčem mnohem silnější než my a tím mě inspirují.

Vnímáte nějaký rozdíl v otázce mužství u mladší generace?

Jan: Já si užívám svou roli, kdy mohu být sám sebou. To mi vyhovuje, je mi to příjemné, každý den se rád budím, protože dělám to, co miluji. Na druhou stranu mladší generace to určitě může mít těžší, když vezmeme v úvahu vyrůstání v době sociálních sítí. Mám své hodnoty, takový svůj vnitřní kompas, který mám dobře nastavený, podle kterého pořád jdu. U mladší generace to tolik zakotvené není. Je poměrně těžké najít svůj směr a být sám sebou. Je to tím množstvím možností. Nic nemusíte a všechno můžete. Mně je 41 let a jsem designér, to byl vždycky můj sen. Když máte ale od začátku tu startovací čáru, kdy můžete všechno, tak to může být vlastně hodně složité.

Cítíte se někdy pod tlakem tradičního očekávání?

Kryštof: Já se na to poměrně často ptám hostů ve svém pořadu, jak vnímají ten společenský tlak a očekávání od mužů. Tlak tady je, zároveň je potřeba si říct, že každý je pánem svého života a každý si jde svou cestou – nikdo by se neměl stresovat společenským očekáváním a tím, že se mu něco nepodařilo a že něčeho zatím nedosáhl.

Jak se z toho dá vymanit?

Kryštof: Mělo by se o tom více mluvit a dokazovat, že tyto zastaralé pohledy už neplatí. Je důležité, aby se o tom lidé bavili a byli otevření. Doufám, že jsme na dobré cestě, spousta věcí už dnes funguje mnohem jinak, než tomu bylo 100 let zpátky.

Co byste tady po sobě chtěl zanechat?

Kryštof: Smyslem mého pořadu je, aby hosté inspirovali životní cestou ostatní posluchače ‒ to je jeden směr. V životě to pak u mě vychází pořád z toho, aby člověk měl pocit, že to tady nepromarnil, že ten čas prožil naplno a zažil momenty, na které vzpomíná.

Maxi, máte závěrem nějaký vzkaz pro mladé kluky?

Max: Že mají více času než si myslí. Mnohdy právě i na sociálních sítích nabydou mladí kluci pocitu, že jde všechno hned. Často tomu tak není, záleží na vytrvalosti a zkušenostech. Tak ať nejsou smutní, že něco nejde hned teď. Za pár let mohou být někde úplně jinde.