Samota jako začátek komunity
Když Ema přišla do Paříže, byla často sama. Prošla školou, prací v agenturách, obdobím nejistoty i hledáním směru – a dlouho měla pocit, že všechno zvládá potichu. Právě tahle samota se ale během covidu proměnila v impulz. Bez velkého plánu začala mluvit na Instagramu o tom, co cítí, sdílet pochybnosti, únavu i radosti s několika stovkami sledujících. Ukázalo se, že to, co prožívala ona, prožívaly i další ženy. Ne nahlas, ale stejně intenzivně. Z nenápadných stories tak postupně vznikl prostor, kde nikdo není „divný“ jen proto, že se cítí jinak.
Mezi anonymitou a návratem domů
Ema otevřeně mluví i o rozpolcenosti mezi Paříží a Slovenskem. Na jedné straně anonymita velkého města, která jí umožňuje být „jen Ema“, na druhé návrat k českému a slovenskému publiku, s nímž je spojená minulost, nálepky dcery slavných rodičů i očekávání. Právě Instagram jí ale umožnil obojí: zůstat fyzicky v Paříži a zároveň si vytvořit vlastní skupinu žen, které si rozumí. Komunity bohyň, jak Ema své sledující nazývá, dnes fungují nejen online, ale i offline – v Paříži, Praze, Bratislavě nebo Londýně. Ženy, které se předtím nikdy neviděly, díky Emině spojení okamžitě vědí, že jsou „svoje“. Protože pocit sounáležitosti často nevzniká tam, odkud pocházíme, ale tam, kde nás někdo opravdu vidí.
Celý rozhovor s Emou Müller si můžete pustit ve videu pod tímto článkem.
- Zdroj článku:
Autorský článek
