Toxic floodlighting: Co dělat, když místo flirtu přijde emoční tsunami

Termín „floodlighting“ zavedla Brené Brown, autorka knihy Power of Vulnerability: Teachings of Authenticity, Connections and Courage. Popisuje jím nadměrné sdílení velmi osobních informací způsobem, který na první pohled působí jako upřímná zranitelnost, ale ve skutečnosti má opačný efekt. Spíš totiž funguje jako obranný mechanismus, jenž dotyčnou osobu paradoxně chrání před skutečnou intimitou.  

Red flag alert

V posledních měsících se floodlighting objevuje v médiích i na sociálích sítích jako nový toxic dating trend. Typicky označuje situaci, kdy někdo hned na začátku vztahu sype na druhého těžká, emočně nabitá témata s cílem vynutit si rychlé propojení nebo vyvolat falešný pocit intimity. 

V něčem floodlighting připomíná to, co Carrie Bradshaw kdysi nazvala „emočně promiskuitním“ poté, co své nové známosti vyprávěla detaily svého posledního rozchodu. To se ostatně může stát komukoli po příliš mnoha drincích nebo čerstvé ráně na srdci. Rozdíl mezi toxickým floodlightingem a spontánním, jen příliš rychlým otevřením ale existuje. „Nejde o to, že se člověk svěří. Problém nastává, když toho sdílí moc a příliš brzy, aby si vynutil propojení,“ vysvětluje terapeutka Marisa T. Cohen, vztahová expertka seznamovací aplikace Hily. „Důležitá je motivace.“ 

Nejsem tvůj terapeut 

V randění dochází k floodlightingu ve chvíli, kdy jedna strana sdílí velmi intenzivní či zranitelné informace s cílem rychle vybudovat intimitu. Zranitelnost tak používá jako zkratku. „Intimita ale potřebuje čas a reciprocitu,“ připomíná Cohen. Floodlighting navíc staví druhého do nekomfortní pozice – může v něm vyvolat pocit, že musí odpovídat podobně hlubokým sdílením, i když na to není připraven. Představte si, že někdo, koho sotva znáte, se s vámi najednou dělí o detaily bolestivého rozchodu, rodinné problémy nebo traumata z dětství – a vy (nechtěně) přebíráte roli terapeuta. Pak je tu další extrém, kterým jsou sdělení typu: „Mám strach z opuštění a potřebuji vědět, že mě neopustíš.“ 

Floodlighter si skutečné motivy přitom ani nemusí uvědomovat. Jejích chování je však stále manipulativní – i když není záměrné. Do jisté míry lze floodlighting přirovnat k love bombingu: místo záplavy dárků a pozornosti vás ale zasype přívalem těžkých témat, aby vytvořil iluzi okamžité intimity. Pro některé je to i způsob, jak si otestovat, zda potenciální partner „zvládne je a jejich baggage“. Což… taky není ideální. 

Trauma bombing 

Jak už zaznělo – mezi floodlightingem a obyčejným oversharingem je rozdíl. Cohen upozorňuje, že lidé mohou na začátku sdílet hodně z mnoha důvodů, aniž by šlo o manipulaci. Někteří jsou přirozeně otevření, jiní nervózní a snaží se vyplnit ticho. Může za tím stát i obyčejná sociální úzkost. 

Toxický oversharing nastává tehdy, když někdo otevírá příliš hluboká, často traumatická témata způsobem, který druhého uvádí do nepohodlí nebo ho nepřímo nutí reagovat stejně – aniž by vnímal signály, že to není vítané. A i když floodlighting „zafunguje“ a vytvoří rychlý pocit propojení, neznamená to, že je to dobře. Intimita, která vznikne zkratkou, totiž většinou není skutečná. Zároveň to neznamená, že pocit „jako bychom se znali celý život“ po skvělém prvním rande nutně není opravdový. Může být – a může se stát krásným začátkem skutečné, postupně budované blízkosti. 

„Lidé se obvykle otevírají postupně, jak v sobě navzájem budují důvěru a bezpečí,“ doplňuje Cohen. Tempo je individuální, zásadní ale je, aby intimita rostla přirozeně. Ne z tlaku nebo potřeby rychle si „odškrtnout“ hluboký vztah. Opravdové pouto se rozvíjí samo, a ty nejintimnější konverzace pak přicházejí přirozeně.