Dokud nás smrt nerozdělí? Je svatba ta nejhorší věc, kterou si děláme?

Vdávat se (nebo ženit) bylo vždycky trochu děsivé. Dnes je to ale na filmových plátnech natolik palčivě hrůzostrašné, že se možná začnete divit, proč se pro to vůbec kdy někdo dobrovolně rozhodl. Jistě, všichni milujeme klasiky jako Zápisník jedné lásky nebo Jak ztratit kluka v 10 dnech, ale na sledování lidí, kteří se naopak odmilovávají a jejichž vztah se hroutí, je něco nepřiznaně fascinujícího.

Konec přeslazených romcomů?

Od takzvaných chick flicks teď odvracíme pozornost směrem k doom-roms. Co přesně si pod tím představit? Na rozdíl od tradičních romantických komedií, které nám servírují pohádku o tom, jak se dva lidé do sebe zamilují a překonají všechny myslitelné i nemyslitelné překážky, aby spolu mohli zůstat, doom-roms se zaměřují na naprostý opak. Namísto vrcholů lásky nám ukazují její pády. Odhalují tu méně fotogenickou stránku vztahů – toxicitu, tajemství a syrovou realitu, že láska prostě ne vždycky vyjde. 

Rozhodně ale nejde o nový žánr. Mezi jeho výrazné a pěkně srdcervoucí zástupce z minulosti patří třeba 500 dní se Summer (2009) nebo film Jeden den (2011), který má na i úspěšnou seriálovou adaptaci na Netflixu. Na seznam těch, které zanechaly na našich emocích trvalé následky, můžeme hravě připsat i snímky jako Zkrocená hora, Věčný svit neposkvrněné mysli, Pokání a Dej mi své jméno. A do tohoto temně romantického konceptu ostatně dokonale zapadá i nová adaptace Bouřlivých výšin.

Proč nás ale tolik baví sledovat vztahové katastrofy? Diváci už zkrátka nehledají šablonovité milostné příběhy vyražené jako přes kopírák, protože ztratily punc uvěřitelnosti. S všudypřítomnou únavou ze seznamovacích aplikací a rostoucí tendencí vyhýbat se pevným závazkům jsou doom-roms mnohem přesnějším odrazem toho, jak dnes moderní randění opravdu vypadá. Sledovat na plátně hroutící se vztah tak může být vlastně taková katarze.

Navíc je tu nepopiratelný faktor zábavy. Nepředvídatelnost žánru doom-rom je osvěžující. Dává nám možnost pohodlně se usadit a jen tak se rochnit v nepořádku cizích životů. Můžeme s nadšením analyzovat chyby hlavních hrdinů, aniž bychom museli naivně očekávat, že to na konci nějakým magickým způsobem dobře dopadne.

Od svatební uličky rovnou do pekla

Tenhle náladový posun se stal nevyřčeným podtextem letošního popkulturního kánonu. Nejprve přišel hit od Netflixu Something Very Bad Is Going to Happen, kde zasnoubený pár v týdnu před svatbou bojuje s vraždícími padouchy a nadpřirozenými kletbami, a hned v závěsu dorazilo pokračování hororové komedie Ready or Not 2.

A pak je tu samozřejmě The Drama: dlouho očekávaný film se Zendayou a Robertem Pattinsonem. Vypráví o šťastném mladém páru, jehož blížící se svatbu vykolejí velmi nešťastně zvolená hra na téma „Jaká je nejhorší věc, kterou jsi kdy udělal?“, zahraná po degustaci vína. Snímek bere předsvatební paniku do zcela nových dimenzí, podvrací a satirizuje celý koncept manželství až do bodu, kdy jsou svatby pouhým divadlem a vyslovení „Ano“ není ani tak založeno na romantické lásce, jako spíš na tom, jak moc má pár všechno perfektně nacvičené.

Láska v době performativní

Co se to vlastně děje? Dělá si popkultura z archaické instituce legraci, nebo už jsou svatby prostě jenom trapné? Žijeme ve společnosti, která už manželství neuctívá tak jako dřív. V moderní době už sňatek není společenskou nutností. A vzhledem k astronomickým částkám, které dnes svatby stojí, by se dalo říct, že jde o rituál vyhrazený pro bohaté. Možná právě proto je celá tato instituce tak zralá pro satiru. The Drama a jemu podobné snímky se ale nesoustředí jen na peníze. Zaměřují se na to, s jakou absolutní a místy až svazující performativitou je dnešní svatební průmysl spojen. Nutí nás přemýšlet o tom, co je skutečné a co ne. Zatímco pár na plátně překonává obrovskou emocionální překážku (nebo rovnou propast), oba se usmívají a pózují pro fotky ve svatebním, jako by se vůbec nic nedělo. Pít šampaňské na veřejnosti, mít panickou ataku v soukromí. Rozhodujícím faktorem, zda se tito dva vezmou, už není láska. Jsou naprosto bezmocní tváří v tvář svatebnímu plánování – už přece zaplatili za květinová aranžmá a pronájem židlí. Svatba se stává valícím se balvanem, který drtí jakoukoliv možnost upřímných rozhovorů.

Zrušit svatbu jako power move

Rozvod se dočkal svého stylového rebrandingu: módní značka Reformation nedávno představila vlastní rozvodovou kolekci, knižní pulty jsou plné rozvodových memoárů a ženy na sociálních sítích opěvují takzvaný rozvodový efekt – celkový fyzický i duševní glow-up. Možná si zrušení zásnub zaslouží stejnou péči. Zrušit svatbu (pokud cítíte v kostech, že to není ono) je totiž ultimátním krokem proti snaze zavděčit se všem. Je to pomyslný finální boss v disciplíně zvané „vybrat si sebe“. Změnit názor, i když už jsou rozeslána oznámení a rodina má zarezervované hotely, vyžaduje obrovskou dávku odvahy. Znamená to upřednostnit své dlouhodobé štěstí a duševní zdraví před strachem z odsouzení okolí. Je to bolestivé a srdcervoucí, a to i když je to to správné rozhodnutí. Koneckonců Julia Roberts to udělala několikrát a nebýt její intuice, která se manifestovala útěkem, nepotkala by Richarda Gerea. Ale to je jenom další happy end.

Doom-roms nás pošťuchují k tomu, abychom si začali klást nové (a nepříjemné) otázky. Je opravdu nutné dojít až k oltáři, když vnitřní hlas křičí ne? Proč se chceme brát? Tyto konverzace nejsou něčím, k čemu bychom byli běžně vedeni a kultura zde plní svou roli nás vyzývat a provokovat.