Možná i vy tvrdíte, že se nikdy vdávat nebudete, a máte k tomu spoustu důvodů - počínaje stále stoupající rozvodovostí a konče nechutí mít na lásku papír. I vám se ale může stát, že během jediné minuty obrátíte o 180 stupňů. Tak jako já.
Začalo to asi před rokem, v parku u pražského letohrádku Hvězda. Oddávající řekl: „A teď polibte nevěstu.“ Oči se mi zalily slzami a já se s hrůzou přistihla, že své nejlepší kamarádce strašně závidím. Šaty až na zem, kytici bílých orchidejí, ale hlavně mužského, který se nebojí říct osudové „ano“. Já, která od puberty vykřikuji: „Svatba jen přes mou mrtvolu!“, jsem si uvědomila, že prahnu po absolvování toho trapného a zbytečného rituálu. V pitomých bílých šatech s kanýry chci tančit s opilými strýčky a utěšovat tetičky, rozněžnělé pár sklenkami navíc. A dokonce ne někde v podzemních garážích, jak by mí nekonformní přátelé čekali, ale klidně na Karlštejně. VEZMES SI ME? napsala jsem v návalu emocí smsku svému tehdejšímu příteli. Odpovědí mi bylo dlouhé mlčení (mobilního telefonu). Když se konečně ozvalo „píp“, stálo tam: ZBLAZNILA SES? CO BY SIS SE MNOU POCALA? „Máš pravdu,“ napadlo mě. NIC, odepsala jsem, vymazala jeho číslo ze seznamu a zapomněla na svatbu.
Letos v létě mezi mými přáteli vypukla doslova svatební epidemie. Dokonce i můj někdejší přítel, který stále nosí účes a la pravěký ještěr, se stal manželem! Najednou jsem se s odmítavým postojem k manželství začala cítit trochu osaměle. Když jsem před týdnem zase plakala kamarádce na rameni nad svým pohnutým životem, vypálila na mě otázku: „A co by tě právě teď udělalo šťastnou?“ V tu chvíli jako bych vystoupila ze svého těla a s hrůzou pozorovala, co mi vychází z úst. „Chtěla bych chlapa, co mě miluje, vdát se, mít děti,“ slyšela jsem se. Tak, a odteď patřím do té s despektem nahlížené skupiny vdavekchtivých žen. Mezi zavrženíhodné lovkyně, které na prahu třicítky shánějí manžela. „Fuj,“ otřepala jsem se se směsicí hnusu a studu. Cítila jsem se provinile: já, programová bojovnice proti všem tabu a klišé, toužím po něčem tak tradičním! Pak mi to ale došlo. Proč bych se sakra měla stydět, že potřebuju zázemí, rodinu a děti? Je na tom snad něco, čím by měla moderní žena opovrhovat? „Vůbec ne,“ uklidnil mě dosud svobodný kamarád. „Ostatně i my toužíme po rodině. Jen máme strach, že když se do toho vrhneme, už bude pozdě vzít všechno zpátky.“
My to víme, oni to vědí a společně děláme jakoby nic. To mi připadá zbabělé! Rozhodla jsem se tedy, že zbabělce neberu. Ne, nehodlám si životního partnera hledat podle toho, jestli mě po první společné noci požádá o ruku. Nejsem blázen. Ale rozhodně už nebudu ztrácet čas s mužským, který má v plánu ještě pár let cestovat, na vážné vztahy nemá čas, protože musí na cestování vydělat nějaké prachy, a tvrdí, že ho bývalá partnerka hrozně brzdila v rozletu, protože chtěla dítě. Nestojím o tvora, který se alibisticky schovává za otřepané fráze o zastaralém institutu manželství a výhodách mnohoženství! Pro mě to není nezávislý muž, ale trouba, který ani neví, jestli mě miluje, nebo ne. A, upřímně řečeno, stojí někdo o chlapa, který nic neví? Já tedy ne.
A došla mi ještě další věc. Tím, že se tváříme, že nám o svatbu (nebo prostě o vztah navždy) vlastně vůbec nejde, mužům jenom nahráváme. Oni nás ochotně berou za slovo - a my si o bílých šatech s vlečkou můžeme nechat jen zdát. Prostě to nikam nevede. Proto končím s hrou na absolutně nezávislou ženu, pro niž slova jako manželství a rodina neznamenají víc než bzučení dotěrné mouchy. Dost bylo všeho lhaní a předstírání, je na čase vyložit karty na stůl. Jasně, nejspíš se načekám, ale věřím, že i pro mě je tu někdo, kdo se nebojí říct „Miluji tě celým svým srdcem“, nebo spíš „Chci s tebou prožít zbytek života“, či snad dokonce ono „Vezmi si mě“.
