Sexy baby

Moje kamarádka jeden sudý pátek odmítla ab­solvovat pravidelný holčičí mejdan se slovy: „Nejdu. Stejně to skončí tak, že po dvou lahvích propadnu pocitu, že nic nemá smysl, v klubu budou všichni o patnáct let mladší a nakonec budu doma do pěti koukat do stropu. Ráno mě bude bolet hlava a prvního pohybu budu schopná až v neděli krátce po poledni.“

„A co máš v plánu?“ ptám se. „Nic. Prostě nebudu dělat nic. Pustím si film s Julií Roberts a usnu u něj.“ Přítelkyni je 32 let, živí se jako webdesignérka a obvykle naše sudopáteční večírky shledávala zábavnými, jakkoli kromě drbů, vína a kontroly klubů na nich nikdy nečiníme nic, co by bylo jen vzdáleně smysluplné – je to prostě relax. Přesto jsem si v tomto smutném dni uvědomila, že ta, kterou ještě nedávno všichni nazývali energickou sexbombou, podléhá předčasnému babkovatění.

Babkovatění je velmi záludný proces, který nám vetkne do tváře věčně unavený výraz, ačkoli se zuby nehty snažíme vypadat ,fresh‘. Obleče nás do pohodlných oděvů, které velikostí, střihem i materiálem popírají jakoukoli ženskost. Babkovatění je zlé kouzlo, které z jiskřivého Moet et Chandon vyrobí vyčpělou limonádu. Ale pro vás všechny, které odpuzuje představa, že byste měly vypadat jako prodavačka Pospíšilová z konzumu ve Svrkyni, máme devět otázek zachycujících vše, podle čeho poznáte první známky babkovatění. Porazte ho!

JE TO MENTÁLNÍ, NEBO FYZICKÝ PROCES?
Obojí. Mentálno se pevně drží za ruku fyzična, přestože oběť babkovatění nejčastěji rozeznáme jediným pohledem: oblečení je prakticky tmavé, nijakého tvaru, pohodlně se v něm sedí, běží a zřejmě i spí. Vlasy vypadají tak, jak kreslí pětileté holčičky ,paní obecnou‘, tedy ofinka a dvě delší vlnky na ramenou. Jejich barva je specifikovatelná jako ,středoevropská myší šeď‘. Boty jsou superpohodlné, bolest působí maximálně tak pohled na třásničky oněch mokasín. S duší je to podobné – jen je to méně vidět: po milimetrových krůčcích rezignujeme na všechno, co nám umožňovalo cítit se svůdně, moderní, šik. Bývaly jsme bezstarostné, tak trochu spratci, nepřetržitě na dietě, prostě normální. Ve zbabkovatělém čase představují dvě kila navíc pouze váhu deseti steaků – a steaky jsou moc dobré. Boty za devět tisíc nejdřív přepočteme na čistou hodinovou mzdu a pak si je nekoupíme. Vlasy si barvíme doma v koupelně barvou z tv shopu – nebo vůbec ne, protože v přirozenosti je krása. Začínáme pronášet věty jako „To jsou věci zbytné“, „V tom bych se mu přece nelíbila“ nebo dokonce „Pravá elegance spočívá ve faktu, že neriskujeme všeobecnou pozornost“.

LZE ZBABKOVATĚT JEN TAK TROŠKU?
Želbohu lze. Babkovatí pouze mozek, vnější dojem zůstává prozatím beze změny. V tomto případě se můžete slyšet pronášet třeba větu: „Ten Bowie vypadá hůř a hůř, ale talent mu zkrátka nikdo neodpáře.“

Ovšem je třeba podotknout, že existuje i žena, která pod maskou bulharské hlasatelky počasí z roku 1982 skrývá velmi výraznou inteligenci (ale osobně znám jen jednu).

JSEM K TOMU ODSOUZENA, KDYŽ VEDU SPOŘÁDANÝ ROZPLÁNOVANÝ ŽIVOT?
Nejste. Na žádném kontinentě a v žádném věku nejste odsouzena ke zbabkovatění, pokud se mu dokážete vědomě postavit. Podívejte se na Tinu Turner, která je stále velmi šťavnatá, navzdory čtyřem dětem a manželství s Ikem. Podívejte se na Vivienne Westwood. Hillary Clinton. Nebo Květu Fialovou.

Babkovatění je stav mysli, nikoli způsob života.

MOHOU MUŽI TAKÉ ZBABKOVATĚT?
Samozřejmě, ale v tomto případě raději mluvme o ,dědkovatění‘.

Projevy jsou podobné jako u žen: nedostatek odvahy, zásadní změny ve stylu oblékání (teď mám na mysli svetry s kosočtverci či bílé ponožky), stravovací excesy, po nichž následují období totálního uvědomění („Myslelas vůbec na můj cholesterol?“).

Pod bradou mu roste ještě jedna, nová. Celý den ho píchá mezi lopatkami. Kalhoty si kupuje podle toho, jestli mají dost vysoký pas na to, aby šly zapnout až NAD břichem. Celé zprávy hlučně uráží politiky. Na zahradě se pokouší o nápodobu anglického trávníku, takže dostává katalogy od sedmi zasilatelských firem. Při výročí seznámení ho snadno svedete – k plavbě na palubě lodi Costa Romantica. Fakt, že této osobě je pouhých 39 let, vzbuzuje o to větší obavy.

MÁ TENTO JEV NĚJAKÉ VÝHODY?
Ano. Ale pouze v případě, že skopnutím střevíce s dvanácticentimetrovým podpatkem dojdete jistého druhu uvolnění (duševního, fyzické je samozřejmostí). Jde však jen o jinou formu odříkání – dobrovolně se smířit se svými 167 centimetry namísto možných 179 je vyhrazeno jen těm, které už došly skutečně daleko. Přijatelným důvodem babkovatění je ovšem obava z kontraproduktivity, to když máte neodbytný pocit, že byste se oddala mladistvosti jen za nepřijatelnou cenu vzhledu ,starý diblík‘.

JE TO POMALÝ, NEBO RYCHLÝ PROCES?
To se nedá přesně říct. Někdo stráví babkovatěním léta. Začíná to tím, že nepřečtete Elle od první do poslední stránky. Potom vynecháváte stránky o módě. Nakonec čtete jen rubriku Zdraví a končíte kupováním časopisu kvůli přibalené kabelce.

Celý proces ale může být i velmi prudký, jako ve filmech, které musí natěsnat celý život do devadesáti minut: na začátku máte před očima mladou krásnou ženu, a během projekce jste svědkem její proměny v Gremlina. Pokud se tomu hodláte vyhnout, raději se smíříte s okamžitou proměnou v důstojnou postarší dámu s fialovou trvalou.

PROČ SE BABKOVATĚNÍ VŽDY TÝKÁ OSTATNÍCH ŽEN, A MNE NIKDY?
Z prostého důvodu: nikdo vám neřekne: „Babkovatíš.“ Ani nejlepší přítelkyně. A sebe nikdy neuvidíte jako babku, ale jako dívku, která pouze od roku 1992 nezměnila účes a šatník.

EXISTUJE NĚJAKÝ KRITICKÝ VĚK, KDY LZE BEZTRESTNĚ PODLEHNOUT?
Neexistuje. Bylo by chybou domnívat se, že se tento proces týká jen osob středního věku. Tolik jako matek rockerek je na druhé straně i teenagerů, kteří tráví mládí, jako by byli pacienty léčebny dlouhodobě nemocných.

Rizikový může být také přechod do jistoty svazku manželského – prostě se přestanete snažit. Příkladem budiž kolegyně z redakce, která tvrdí, že nejbrutálnější atak babkovatění prožila v pětadvaceti po prvním porodu. Zničehonic jí začaly výstřihy připadat nesnesitelně vulgární. Teď je jí třicet, je rozvedená, má o šest let mladšího přítele a libuje si v oblečcích z minima materiálu. Má se dobře.

ZBABKOVATĚLÉ CELEBRITY
„Už delší dobu mne nebaví nikam chodit. Nejraději zůstávám doma ve starém županu a vařím pro rodinu těstoviny.“ Kdo je autorem této věty? Mia Farrow? Nikoli. Sharon Stone.

Po divokém období ,šampaňského a koky‘ se i Hollywood obrací k ,pantoflím a osmisměrkám‘: Úderem dvaadvacáté hodiny mluví Tom Hanks výhradně se svou ženou. Antonio Banderas a Melanie Griffith se baví nákupy křesílek z blešáku. Madonna nevynechá žádnou třídní schůzku...

Vedle nich vypadá vaše teta se svou každodenní dvojkou bílého k obědu jako neuvěřitelný zvrhlík.

JE TO VRATNÉ?
Samozřejmě! Říká se, že osoby trpící nějakou závislostí (alkohol, hypnotika, buráky) se jí mohou zbavit jen tak, že si problém uvědomí, přiznají sami sobě a rozhodnou se nad ním zvítězit. A tak žena, která si babkovatění přizná, má již z poloviny vyhráno. Stejně jako u závislosti ale nepomáhají výtky okolí: účinek věty „Marie, nezdá se ti, že té šedé je už nějak moc?“ je srovnatelný s účinkem věty „Marie, nezdá se ti, že to s tím ginem přeháníš?“. Uvědomění musí přijít zevnitř. Proto si zkuste udělat náš test.


EBC promo