Zapomenout, vyladit se, opálit, vykrmit, vypovídat se a vplavit do krve co největší množství metaxy v reálném čase. Vše se podařilo a jako bonus tam sestra získala romantický příběh nešťastné lásky krásné Řekyně k jejímu nehodnému milenci.„Na její dům jsem koukala z balkonu našeho penzionu,“ vyprávěla sestra. „Je celý modrý, na terase se na natáhnutých šňůrách suší kapesníky. Ta žena bývala prý krásná herečka, ale když si její milý našel jinou, všeho nechala, zanevřela na celý svět a přestala mluvit. Až po pár letech začala trochu komunikovat. Vyprala a usušila kapesníky, přešla přes terasu, kývla na pozdrav sousedům. Dívala jsem se zdálky na ty sušící se kapesníky a přemýšlela o svých vlastních slzách. Kolik kapesníků by asi zmáčely, kdybych nepoužívala papírové a neházela je rovnou do koše? V samotě té nešťastné Řekyně bylo něco anticky vznešeného, jako by se stáhla do ústraní za nás za všechny, kteří v hrudi nosíme podupané srdce. A ještě se jmenuje Ifigenie, jako ta chuděra, co jí podle dědy Homéra nakecali, že ji provdají za Achilla, a potom ji ti smradi místo toho obětovali bohům.“
Možná se vám tento projev zdá velmi nepodobný všemu, co jste se dosud o mé sestře dozvěděli. I mě ten projev sentimentu zaskočil, ale ona byla v té době skutečně na dně.
Letošní léto náhoda zavedla na ostrov i mne. Vyzbrojen geografickým popisem místa a angličtinou osvěženou dvaceti řeckými slovy jsem se vydal hledat poustevnici lásky. A našel jsem ji. Byla zanedbaná, užvaněná a páchla. Bílé kapesníky, které zdálky tak dojímaly mou sestru, byly ve skutečnosti hadříky, kterými si žena utírala nudle, pot a kamenné schůdky před vchodem. Na střídačku. Zeptal jsem se na tu nešťastnou lásku.
„No Nikos, ten bastard, to je moje nešťastná láska,“ odpověděla žena a ukázala na dům přes ulici. Stál tam obtloustlý plešatý Řek ve špinavém tílku a flusal na chodník. „Ale já se schválně nastěhovala naproti, ať mě má každý den na očích, a jeho žena taky, a ať se každý den kvůli mně hádají jak psi,“ dodala.
Taková je próza nešťastné lásky. Není na ní absolutně nic vznešeného. Vyfotil jsem si Ifigenii na pozadí rozkvetlého keříku růží. Usmívala se a já jí popřál hodně štěstí, ať už s Nikosem, nebo bez něho. Přemýšlel jsem, zda mám sestru seznámit s realitou, nebo ji nechat v blažené nevědomosti ve věci půvabně trpících bývalých hereček. Nakonec jsem se rozhodl pro pravdu. A držím se toho rozhodnutí stále. Není dobré setrvávat ve stavu hlubokého neštěstí a zklamaných citů. Nežijeme totiž na Větrné hůrce a nic není ve skutečnosti tak pěkné jako terasa modrého přímořského domu viděného z dálky. Prodíráme se každodenním životem plným šeků a upomínek, špinavého nádobí, děravých ponožek, drobných konfliktů a prášků proti bolestem. Pro vznešenost není místo. Jediné, co nám zůstává, je vyvažování nepříjemností drobnými radostmi. Knihami, vínem, filmy, plaváním ve studené vodě, přáteli, smíchem a nezávazným hledaním toho druhého, s kým by se nám prodíralo lépe. To samé jsem řekl i studentce, která ke mně přišla na konci semestru pro zápočet. Patří k těm nejschopnějším, přesto mi oznámila, že opakuje ročník.
„Proč?“ zeptal jsem se.
„Můj přítel si našel jinou a já přestala chodit na přednášky.“
„A co jste dělala místo přednášek?“
„Trpěla jsem.“
„Vznešeně?“ zeptal jsem se.
„Chvílemi i vznešeně.“
A kromě toho telefonovala s JEHO matkou a svými kamarádkami a zavřená v pokoji plakala a šla k věštkyni, která jí řekla, že s tím hajzlem jsou si souzeni, a ať vyčká pár let, a on se k ní vrátí.
„A do té doby?“ zeptal jsem se. Pokrčila rameny. Tak jsem jí poradil, ať se věnuje drobným radostem a hlavně ať dokončí školu. A potom uvidí. Cítil jsem se přitom jako archanděl a měl z toho dost divný pocit.
Když jsem na ostrově odcházel z Ifigeniina smradlavého domečku, toho pomníčku všech žen s pošlapaným srdcem, zašel jsem do blízké taverny na víno. Přemýšlel jsem o tom, proč někoho minulost zasáhne a nepoučí, pouze uvězní ve svých pařátech, a co se dá proti tomu dělat. A potom se u mě zastavil číšník a já si všiml jeho rukou. Na jednom zápěstí měl černý náramek s nápisem BE STRONG a na druhé červený NEXT LOVE. A to je i odpověď. Zmobilizovat síly na další lásku. Kdo by si byl pomyslel, že problém a jeho řešení by od sebe mohly být vzdálené jen dvacet metrů.
