Je jim okolo třicítky, věnují se kariéře a ještě před rokem, dvěma nechtěli o svatbě ani slyšet. A přesto mnozí z nich najednou doma vysloví: A co kdybychom se vzali? Moje bývalá kolegyně Martina je toho dokonalým příkladem. „Mám pocit, že letos už tu svatbu zase nestihneme,“ řekla mi během našeho posledního setkání. „Všechny zámky v okolí Prahy, které připadají v úvahu, jsou na srpen i září už obsazené,“ povzdechla si.
To, že je o svatbu v zámecké zahradě takový zájem, pro mě bylo novinkou. Ovšem mnohem víc mě zaujalo, že se Martina rozhodla zahájit s přítelem nekompromisní bilaterální jednání o termínu, místě a množství pozvaných hostů.
A proč to, proboha, chceš? Zeptala jsem se jí, protože mi s jejím dosavadním stylem života ladila mnohem víc představa páru, co spolu žije jen tak. Kdo jiný už odpovídá fenoménu singles nebo nesezdaných párů, o nichž se posledních pár let stále píše, když ne ona? Úspěšná grafička, ještě ne třicetiletá, samostatná?
„Prostě to chci,“ odpověděla mi. Svatba jí stála za diskuse s partnerem, s nímž spokojeně chodila už od střední školy (ve světle čehož se mi potřeba zpečetit vztah svatbou jevila ještě méně pochopitelná), a smířila se i s tím, že kvůli jednomu dni utratí tolik, co za několik měsíců, a že přežije i setkání příbuzných z obou rodin.
Ukázalo se ale, že Martina v tomhle obratu nebyla jediná – jako by se najednou rozšířil svatební virus: ‚celebrity‘ se na stránkách bulváru předhánějí, kdo bude dříve vyfocen v bílých šatech, a kamarádky, které si doteď spokojeně budovaly svou nezávislost, začaly podléhat okouzlení nad fotkami svatebních šatů i kytic.
Chceš dítě? Nejdřív svatbu!
Zatímco od počátku devadesátých let tak počet svateb stále mírně klesal, najednou je téměř nemožné zajistit si svatbu podle svých představ bez dostatečného předstihu. Naopak, občas to vypadá, že sehnat místo a termín může být fuška. Tedy hlavně tehdy, rozhodnete-li se brát ne na radnici, ale třeba v zahradě či na zámku – právě takové svatby jsou totiž nejžádanější.
Alena Králíková z organizace Gender Studies přitom vidí příčinu téhle změny především v tom, že generace žen, která kvůli kariéře dlouho čekala se založením rodiny, se rozhodla mít děti: „Paralelně s odkládáním mateřství ženy odsouvaly i svatbu, jakmile se ale rozhodnou mít děti, pustí se i do ní. Není to tedy tak, že by ji nechtěly, ale vdávají se, až když začnou přemýšlet právě o dětech.“
S tím ladí i šetření Českého statistického úřadu: věk novomanželů neustále roste. Od počátku devadesátých let se zvýšil o čtyři roky, na jedenatřicet let u mužů a sedmadvacet u žen. Nejde přitom jen o to, že by partnery nutily vnější okolnosti, jako je ekonomická situace nebo bytová otázka. Vedle toho, že se změnil skutečný věk novomanželů, posunul se i pohled na to, kdy je ideální mít svatbu – podle studie Rodinné chování mladé generace Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí je v podstatě shodný s tím skutečným.
Vypadá to tak, že jsme tradičnější, než by se mohlo zdát. Jen už tolik nespěcháme. Ostatně, podle výše uvedené studie tři čtvrtiny mužů a žen stále považují manželství za nejvhodnější formu uspořádání partnerského vztahu a stejný počet lidí si myslí, že lidé, kteří chtějí mít dítě, by měli vstoupit do manželství.
Svatba jako rituál
Ačkoli se tedy řady singles a nesezdaných párů staly početnějšími, přece jen nedošlo k takovému obratu jako ve skandinávských zemích, kde je tento způsob života mnohem častější.
Alena Králíková z Gender Studies to potvrzuje. „Dnes už neplatí to, co dříve – že když spolu lidé chodili, automaticky se čekalo, že se vezmou. Model ‚Měli byste se vzít, abyste spolu mohli bydlet‘ už není tak silný. Můžete žít sama, s partnerem, i když už máte dítě. Vše je mnohem volnější. Přestože ale potřeba svatby není tak intenzivní, většina žen k ní směřuje.“
Spíš než to, jestli ke svatbě dojde, se tak liší forma a význam svatby. Už nejde ani tak o papír z radnice, který znamená přístup k novomanželské půjčce (byť je otázka, zda i toto nezmění poslední ‚populační‘ a ‚prorodinné‘ opatření vlády), ale událost, kterou pár chce okolí demonstrovat určitou sounáležitost.
Potvrzuje to i Jana Černochová, místostarostka Prahy 2. Oddává již sedm let, takže na vlastní oči vidí posuny, k nimž dochází. „Ubývá obřadů, kdy by si lidé přišli vyplnit formuláře a bylo jim jedno datum či místo svatby. Naopak, první kontakt, který radnice má, už obvykle není s nastávajícími, ale s agenturou, která za ně domlouvá vše do detailů.“ Detailů, mezi které může patřit i žádost o předání proslovu dopředu: aby pár přesně věděl, co na něj čeká. Na městské části, na níž Jana Černochová vykonává funkci místostarostky, se přitom ročně odehraje okolo 600 svateb. Největší nápor přitom přichází v létě, především v srpnu – o víkendech se v létě koná v Praze 2 v průměru deset svateb denně.
„Občas je to dost obtížné, protože oddávajících je okolo deseti a v létě je i čas dovolených. Ovšem je-li dost matrikářek, snažíme se všem vyjít vstříc. To s sebou nese občas hektické přesuny,“ dodává Jana Černochová. Vedle radnice se totiž v Praze 2 nachází řada dalších míst, která jsou mezi nastávajícími oblíbená.
Její zkušenosti ovšem ukazují, že zájem o nejrůznější ‚adrenalinové‘ svatby pod vodou nebo při seskoku padákem není nijak vysoký. Přesto kuriózní místa nechybějí: například porodnice. „Oddávala jsem tam čerstvě rozvedenou paní, která již čekala dítě s novým přítelem, a jestliže by s ním nebyla oddána před narozením jejich dítěte, otcem dítěte by nebyl její přítel – biologický otec, ale její bývalý manžel. Svatba proběhla velmi komorně a rychle a chybělo velmi málo a mohla jsem oddávat přímo na porodním sále,“ vysvětluje Jana Černochová. Druhým extrémem byl naopak pár, který spolu žil 20 let, ale z osobních důvodů se zdráhal přijít do oddací síně. Svatba proto proběhla zcela formálně pouze podpisem dokumentů a vyřčením slůvka ,ano‘ v její kanceláři.
Jde přece o lásku
Přes tyto změny je ale svatba roku 2006 spíš tradiční: květen je stále měsícem svatbám nepřejícím a pověra ‚svatba v máji, do roka máry‘ se drží zuby nehty, stejně jako se přes sedmdesát procent svateb odehraje v sobotu.
Největší změna je tedy hlavně v tom, že po obdobích, kdy zmíraly na úbytě, se svatební síně pomalu začínají plnit. Stejně jako porodnice. A i když se změnily kulisy pro obřad nebo věk novomanželů, i když si stále víc nevěst nechává vlastní příjmení, svatby zůstávají v podstatě podobné.
Většina nevěst všechno prožívá jako jejich matky. Tak jako Martina, která vůbec nevidí žádný konflikt mezi svou nezávislostí a svatbou. Na tom, že se svatby vlastně nemění, však není nic překvapivého: jde přece o vyjádření vztahu dvou lidí. Vztahu, o němž věříme, že vydrží v dobrém i ve zlém.
To, že je o svatbu v zámecké zahradě takový zájem, pro mě bylo novinkou. Ovšem mnohem víc mě zaujalo, že se Martina rozhodla zahájit s přítelem nekompromisní bilaterální jednání o termínu, místě a množství pozvaných hostů.
A proč to, proboha, chceš? Zeptala jsem se jí, protože mi s jejím dosavadním stylem života ladila mnohem víc představa páru, co spolu žije jen tak. Kdo jiný už odpovídá fenoménu singles nebo nesezdaných párů, o nichž se posledních pár let stále píše, když ne ona? Úspěšná grafička, ještě ne třicetiletá, samostatná?
„Prostě to chci,“ odpověděla mi. Svatba jí stála za diskuse s partnerem, s nímž spokojeně chodila už od střední školy (ve světle čehož se mi potřeba zpečetit vztah svatbou jevila ještě méně pochopitelná), a smířila se i s tím, že kvůli jednomu dni utratí tolik, co za několik měsíců, a že přežije i setkání příbuzných z obou rodin.
Ukázalo se ale, že Martina v tomhle obratu nebyla jediná – jako by se najednou rozšířil svatební virus: ‚celebrity‘ se na stránkách bulváru předhánějí, kdo bude dříve vyfocen v bílých šatech, a kamarádky, které si doteď spokojeně budovaly svou nezávislost, začaly podléhat okouzlení nad fotkami svatebních šatů i kytic.
Chceš dítě? Nejdřív svatbu!
Zatímco od počátku devadesátých let tak počet svateb stále mírně klesal, najednou je téměř nemožné zajistit si svatbu podle svých představ bez dostatečného předstihu. Naopak, občas to vypadá, že sehnat místo a termín může být fuška. Tedy hlavně tehdy, rozhodnete-li se brát ne na radnici, ale třeba v zahradě či na zámku – právě takové svatby jsou totiž nejžádanější.
Alena Králíková z organizace Gender Studies přitom vidí příčinu téhle změny především v tom, že generace žen, která kvůli kariéře dlouho čekala se založením rodiny, se rozhodla mít děti: „Paralelně s odkládáním mateřství ženy odsouvaly i svatbu, jakmile se ale rozhodnou mít děti, pustí se i do ní. Není to tedy tak, že by ji nechtěly, ale vdávají se, až když začnou přemýšlet právě o dětech.“
S tím ladí i šetření Českého statistického úřadu: věk novomanželů neustále roste. Od počátku devadesátých let se zvýšil o čtyři roky, na jedenatřicet let u mužů a sedmadvacet u žen. Nejde přitom jen o to, že by partnery nutily vnější okolnosti, jako je ekonomická situace nebo bytová otázka. Vedle toho, že se změnil skutečný věk novomanželů, posunul se i pohled na to, kdy je ideální mít svatbu – podle studie Rodinné chování mladé generace Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí je v podstatě shodný s tím skutečným.
Vypadá to tak, že jsme tradičnější, než by se mohlo zdát. Jen už tolik nespěcháme. Ostatně, podle výše uvedené studie tři čtvrtiny mužů a žen stále považují manželství za nejvhodnější formu uspořádání partnerského vztahu a stejný počet lidí si myslí, že lidé, kteří chtějí mít dítě, by měli vstoupit do manželství.
Svatba jako rituál
Ačkoli se tedy řady singles a nesezdaných párů staly početnějšími, přece jen nedošlo k takovému obratu jako ve skandinávských zemích, kde je tento způsob života mnohem častější.
Alena Králíková z Gender Studies to potvrzuje. „Dnes už neplatí to, co dříve – že když spolu lidé chodili, automaticky se čekalo, že se vezmou. Model ‚Měli byste se vzít, abyste spolu mohli bydlet‘ už není tak silný. Můžete žít sama, s partnerem, i když už máte dítě. Vše je mnohem volnější. Přestože ale potřeba svatby není tak intenzivní, většina žen k ní směřuje.“
Spíš než to, jestli ke svatbě dojde, se tak liší forma a význam svatby. Už nejde ani tak o papír z radnice, který znamená přístup k novomanželské půjčce (byť je otázka, zda i toto nezmění poslední ‚populační‘ a ‚prorodinné‘ opatření vlády), ale událost, kterou pár chce okolí demonstrovat určitou sounáležitost.
Potvrzuje to i Jana Černochová, místostarostka Prahy 2. Oddává již sedm let, takže na vlastní oči vidí posuny, k nimž dochází. „Ubývá obřadů, kdy by si lidé přišli vyplnit formuláře a bylo jim jedno datum či místo svatby. Naopak, první kontakt, který radnice má, už obvykle není s nastávajícími, ale s agenturou, která za ně domlouvá vše do detailů.“ Detailů, mezi které může patřit i žádost o předání proslovu dopředu: aby pár přesně věděl, co na něj čeká. Na městské části, na níž Jana Černochová vykonává funkci místostarostky, se přitom ročně odehraje okolo 600 svateb. Největší nápor přitom přichází v létě, především v srpnu – o víkendech se v létě koná v Praze 2 v průměru deset svateb denně.
„Občas je to dost obtížné, protože oddávajících je okolo deseti a v létě je i čas dovolených. Ovšem je-li dost matrikářek, snažíme se všem vyjít vstříc. To s sebou nese občas hektické přesuny,“ dodává Jana Černochová. Vedle radnice se totiž v Praze 2 nachází řada dalších míst, která jsou mezi nastávajícími oblíbená.
Její zkušenosti ovšem ukazují, že zájem o nejrůznější ‚adrenalinové‘ svatby pod vodou nebo při seskoku padákem není nijak vysoký. Přesto kuriózní místa nechybějí: například porodnice. „Oddávala jsem tam čerstvě rozvedenou paní, která již čekala dítě s novým přítelem, a jestliže by s ním nebyla oddána před narozením jejich dítěte, otcem dítěte by nebyl její přítel – biologický otec, ale její bývalý manžel. Svatba proběhla velmi komorně a rychle a chybělo velmi málo a mohla jsem oddávat přímo na porodním sále,“ vysvětluje Jana Černochová. Druhým extrémem byl naopak pár, který spolu žil 20 let, ale z osobních důvodů se zdráhal přijít do oddací síně. Svatba proto proběhla zcela formálně pouze podpisem dokumentů a vyřčením slůvka ,ano‘ v její kanceláři.
Jde přece o lásku
Přes tyto změny je ale svatba roku 2006 spíš tradiční: květen je stále měsícem svatbám nepřejícím a pověra ‚svatba v máji, do roka máry‘ se drží zuby nehty, stejně jako se přes sedmdesát procent svateb odehraje v sobotu.
Největší změna je tedy hlavně v tom, že po obdobích, kdy zmíraly na úbytě, se svatební síně pomalu začínají plnit. Stejně jako porodnice. A i když se změnily kulisy pro obřad nebo věk novomanželů, i když si stále víc nevěst nechává vlastní příjmení, svatby zůstávají v podstatě podobné.
Většina nevěst všechno prožívá jako jejich matky. Tak jako Martina, která vůbec nevidí žádný konflikt mezi svou nezávislostí a svatbou. Na tom, že se svatby vlastně nemění, však není nic překvapivého: jde přece o vyjádření vztahu dvou lidí. Vztahu, o němž věříme, že vydrží v dobrém i ve zlém.
