Ženy a transformace

Proč vlastně předpokládáme, že náš partner ‚to‘ má stejně jako my? Představme si jednoduchou a klasickou situaci.

U stolu sedí skupina přátel – muži a ženy, manželé, partneři. Společná konverzace plyne tak, jak je to v takové situaci obvyklé. V jedné chvíli je řeč o tom, kdo jak tráví svůj volný čas. Každý k tomu něco poznamená. Jedna z manželek však najednou nasadí lehce ironický tón a s mírně pozdviženým obočím o svém muži poznamená: „On tady Jirka si stejně vždycky dělá, co chce.“ Přítomné ženy se chápavě usmějí. Znají to přece všechny. Jirka zaujatě zkoumá etiketu právě otevřeného vína.

Z takové situace by přirozeně nemuselo nic podstatného vyplývat, kdyby manželka neměla pocit, že tím už poněkolikáté dala svému muži jasně a strukturovaně najevo, co všechno pro ni znamená fakt, že si její manžel – bez ohledu na ni – nakonec stejně vždycky udělá, co sám uzná za vhodné. Celé roky trpělivě čeká, kdy z jejího jasně vyjadřovaného stanoviska konečně něco rozumného vyvodí. Nechápe, jak její muž může být takový ignorant. Zdá se jí, že ji prakticky zcela přehlíží. Situace může dojít daleko – až k žádosti o rozvod, což manžel absolutně nechápe. Z jeho hlediska bylo totiž až dosud všechno celkem v pořádku.

Současný zmatek v našich sexuálních rolích momentálně dosahuje zcela absurdního stavu. Ženanevědoměočekává, že muž bude jakousi její kamarádkou, která velmi citlivě reaguje na jemné změny nálady a která je vždy připravena empaticky vyslechnout a hluboce a zároveň sebekriticky rezonovat. Místo toho muž však obvykle prohodí nějaké zdrcující doporučení. Například: „Tak proč se s ní teda pořád ještě bavíš?“ Copak ale po něm jeho žena chtěla nějaké pitomé rady?

Muž zase stejně nevědoměočekává, že žena bude jakýsi jeho kamarád, kterého po příchodu ze zaměstnání poplácá bodře po ramenou, aby mu dal najevo, jak je rád, že ho zase jednou vidí. Načež spolu vymetou přilehlé putyky. Po příchodu domů se manželka-kamarád promění v okouzlující ženu, takže se skvostně pomilují, a ráno – veselá a svěží – obstará děti, připraví snídani, aby on mohl v dobrém rozmaru vyrazit na lov, tedy do kanceláře.

Vzhledem k tomu, že se nic takového neděje ani ve výjimečných dnech a po příchodu domů jej nečeká relaxace, nýbrž jakási prapodivná psychoanalýza, raději se cestou ze zaměstnání zastaví na pivo, aby si užil alespoň chvíli nerušeného klidu. Analogické situace se opakují tak dlouho, až se z nich stává jakýsi setrvalý stav. Žena z toho logicky vyvodí, že muž si dělá, co sám uzná za vhodné, zatímco ona nemá žádnou svobodu.

Z ženského pohledu by tedy muž měl být vysoce vnímavý ke změně jejího vyladění. Z mužského pohledu by zase žena měla dodržovat určitá nepsaná pravidla. Jsou to věci, o kterých vůbec není třeba mluvit, měl by je přece chápat každý normálně myslící člověk!

Nakonec máme pocit, že náš partner tedy není ani citlivý, ani inteligentní. A tak se uzavíráme do ulity, nebo jdeme do otevřeného konfliktu. Přitom jde o podivný konflikt, ve kterém ten druhý nedostane regulérní šanci dozvědět se, cože se to vlastně v nás opravdu odehrává. Vždyť to přece samozřejmě musí chápat, takže jestli na to nereaguje, dělá nám to určitě naschvál.

Jenže – při komunikaci platí jedna podstatná zákonitost. Náš partner téměř nikdy nereaguje na to, co sledujeme a co si myslíme a cítíme v jemných zákoutích našich duší. Reaguje – pokud vůbec ještě reaguje – pouze na to, co opravdu děláme.

Jistě. Čas od času se v těch jemných zákoutích třeba setkáme. Jaký zázrak! Jaké štěstí! Ale to už je jiné téma…

Pjér la Šé'z, hlubinný psycholog, muzikant, divadelník a spisovatel. Sympatizuje s návratem k přírodě.