Je to paradox, nad kterým se pozastavují sociologové i marketéři po celém světě. Generace Z, digitální domorodci, pro které je internet stejně přirozený jako dýchání, se hromadně obrací čelem vzad. Toužíme po světě, který většina z nás vlastně reálně nezažila, nebo si ho pamatuje jen velmi matně z raného dětství. A stali jsme se mistry v jeho romantizaci. Nejde přitom jen o nějakou povrchní fascinaci estetikou Y2K nebo devadesátkama. Jde o fenomén, který sahá mnohem hlouběji. Odborníci pro něj mají název: historická nostalgie.
Stesk po době analogové
„Jednou z nejpozoruhodnějších schopností lidstva je naše schopnost mentálně cestovat v čase.“ Těmito slovy otevírá psycholog Clay Routledge svou předmluvu ke studii, o níž referoval v eseji pro list The New York Times. Společně se svým týmem odhalili, že 60 % dospělých zástupců Generace Z by si přálo vrátit se do doby, kdy jsme nebyli všichni neustále „plugged in“.
Historická nostalgie je zvláštní, sladkobolná emoce. Je to stesk po době, která se nám z dnešního pohledu jeví jako srozumitelnější a především klidnější. Dnešní svět je rychlý a hlučný. Jsme pod neustálou palbou notifikací, globálních krizí a tlaku performovat na denní bázi. Není proto divu, že představa světa, kde jste po odchodu z práce nebo školy byli pro svět prostě nedostupní, působí jako ten největší luxus.
Nostalgie přitom nebyla vždycky tím (ne)příjemně melancholickým pocitem, který máme u prohlížení starých fotek. Když se tenhle pojem v roce 1688 objevil poprvé, popisoval silný, až bolestivý stesk po domově, kterým trpěli vojáci daleko od svých rodin. Až s postupem času se z lékařského pojmu pro „nemoc ze stesku“ stalo něco mnohem jemnějšího a svým způsobem terapeutického.
Terapie soustředěním
Všimli jste si, jakým fenoménem se znovu staly vinylové desky, CDčka nebo klasické knihy? Není to jen o tom, že gramofon v obýváku vypadá stylově. Podle psychologů je za tím naše podvědomá snaha zpomalit. Když si pustíte desku, nemůžete po deseti vteřinách přepnout na další song jen proto, že vás ten první okamžitě nechytil, tak jako to děláme na streamovacích platformách. Deska vyžaduje rituál. Musíte ji vyndat z obalu, položit jehlu, sednout si a poslouchat. Je to lekce soustředění a trpělivosti.
Stejné je to s fotografováním na film. Digitální fotku vyfotíte stokrát, vyberete tu nejlepší a zbytek smažete. Ale film? Tam máte 36 pokusů. Každý záběr si musíte promyslet. A pak čekáte na vyvolání... Je to hmatatelné. Je to skutečné. Vrací nám to pocit, že držíme své vzpomínky pevně v rukou, ne jen v nějakém cloudu.
Fenomén Přátel a comfort viewing
Nostalgickou logiku má i náš výběr večerní zábavy. Místo novinek na Netflixu si raději po sté pustíme Přátele nebo Gilmorova děvčata. Proč? Nejde jen o to, že známe konec a uklidňuje nás to (i když tzv. „comfort viewing“ funguje jako skvělá terapie). My na ně koukáme hlavně proto, že nám ukazují svět, po kterém se nám stýská. Svět, kde se problémy řeší u kávy z očí do očí, ne přes WhatsApp. Kde v Central Perku nikdo nekouká do mobilu, ale jeden na druhého. Kde nacházíme lidskost a bezprostřednost. Je to taková hřejivá deka, lék, který si ordinujeme na digitální samotu.
Emocionální kotva
Možná obsese nostalgií vypadá na první dobrou jako strkání hlavy do písku. A možná to tak opravdu je. Při pohledu na to, co se děje ve světě, může být utíkání do minulosti určitým obranným mechanismem. Může také jít o revoltu proti digitalizaci každého koutu našeho života. Někdy ale o strach z budoucnosti (a přítomnosti) vůbec nejde. Nostalgii totiž používáme jako emocionální kotvu. Zní to možná zvláštně, ale ohlížení se zpět nám pomáhá lépe zvládat to, co teprve přijde. Místo abychom v minulosti uvízly, čerpáme z ní stabilitu a novou energii pro všechno, co nás teprve čeká.
Je to ale tenká hranice. Nalijme si čistého vína, nostalgie totiž umí být zrádná. Někdy sice hojí a inspiruje, jindy nás ale může až příliš odpojit od reality. Svět tam venku nezmizí jen proto, že si nasadíme růžové retro brýle. A je stále větší nutností se vzdělávat a používat náš hlas tam, kde je to potřeba. Přesto dává smysl si tyhle analogové ostrůvky hýčkat coby jako bezpečné zóny, kde dobijeme baterky. Ať už je to skrz hudbu, film, umění, nebo komunikaci. Hýčkat si svůj offline život a ujistit se, že v digitálním chaosu neztrácíme sami sebe.
- Zdroj článku:
The New York Times, Autorský text
