Maminčina mazánka nechci: Beckhamovi a fenomén #boymum kultury

Co je #boymum culture?

Začněme tím nejdůležitějším: být mámou syna není samo o sobě toxické. Tečka. Problém nezačíná dítětem ani jeho pohlavím, ale tím, když se mateřská role postupně změní v emocionální závislost, potřebu ovládání nebo v představu, že syn je už napořád ten nejdůležitější muž v životě.

#Boymum culture je internetový pojem, který se začíná používat ve chvíli, kdy mateřská láska přeroste v něco výlučného a téměř partnerského. Navenek to může vypadat komicky a je to vděčný zdroj memes na téma maminka a její chlapeček. Ve skutečnosti to vůbec vtipné není. Matka syna upřednostňuje přede všemi, postaví si ho na piedestal a když do synova života vstoupí romantická partnerka, je zle.

Válka beze zbraní

#Boymum culture by se dal popsat jako vztah, který je až moc těsný a intenzivní a stírá se v něm zdravé oddělení rolí mezi mámou a dospělým synem. Místo podpory jeho samostatnosti se objevuje silná potřeba zůstat tou nejdůležitější ženou v jeho životě a tendence syna chránit a řídit i ve chvíli, kdy už má vlastní život. A také nenápadné (nebo naopak naprosto otevřené) shazování jeho partnerky. Nastupuje rivalita a tichá válka. Matka v dynamice #boymum kultury vnímá to, že si syn našel partnerku, které často dává před matkou přednost, jako zradu. Na partnerku vyvíjí tlak, neustále ji posuzuje, servíruje jí kritiku, drobně jí škodí a šikanuje ji. Syn se ocitá mezi dvěma póly a snaží se vyhovět oběma. Většinou to i přes všechno úsilí končí stejně – vztahy v rodině se zkomplikují, někdy úplně zničí.

Příběh, který známe

Důvod, proč se o #boymum culture tolik mluví, je jednoduchý. Spousta lidí v tom totiž poznává vlastní zkušenost. Tenhle typ dynamiky rozhodně není nijak ojedinělý, jen jsme pro něj teď našli přiléhavý název. I v běžných rodinách (včetně té naší) by se mnohdy našly vztahy mezi tchyní a snachou, které by bez problémů vydaly na pokračování filmu Příšerná tchyně. A pokud jde o Beckhamovy, jejich rodinné napětí má podobný potenciál. Netflix by z toho klidně mohl vytěžit další minisérii.

Brooklyn Peltz Beckham se totiž rozpovídal o tom, co se až dosud rodina snažila diplomaticky držet pod pokličkou. Jestli si totiž Beckhams na něčem zakládají, je to právě image. „U nás je na prvním místě značka Beckham a rodinná ‚láska‘ se měří tím, kolik toho ukážete navenek,“ napsal Brooklyn. Dodal, že se s manželkou roky snažili objevovat na každé akci, aby působili jako „dokonalá rodina“, ale když jeho žena pak na oplátku požádala Victorii o podporu záchrany psů během požárů v Los Angeles, odmítla ji. A přidal i další pohledy na situace, které podle něj způsobily rozkol v rodině. Od prvního tance na svatbě, který místo nevěsty tančila s Brooklynem Victoria, přes to, že k nim domů zvala jeho expartnerky a snažila se tím mezi Brooklynem a Nicolou vyvolat rozkol, po zasílání zpráv do médií, které líčily pozitivně jen jednu ze stran. Vše došlo do bodu, kdy si Brooklyn zablokoval členy své rodiny na sociálních sítích a vzkázal jim, ať se o něm už nikde veřejně nevyjadřují. Ať už je pravda jakákoliv, pro veřejnost je to přesně ten příklad, který zapadá do #boymum šablony. Silná matka, dospělý syn a okouzlující partnerka, která zasáhla do jejich vztahu.

Viník nepřichází zvenku

Na fenoménu #boymum culture je zajímavý i jeden opakující se prvek. Když se dospělý syn s mámou odcizí, ta většinou hledá důvod mimo sebe. Typicky v partnerce, která jí ho sebrala. Jenže lidé, kteří se od rodiny odstřihli, často mluví o dlouhodobém tlaku, snaze ovládat jejich život a o emocionálním vyčerpání, který trvalo roky.

Asi největší paradox #boymum culture je v tom, že vychází z původně krásných emocí. Z lásky a z blízkosti. Jenže i ty potřebují mít své hranice, aby zůstaly zdravé. Pokud se syn stane emocionálním centrem mámina života, pokud je „ten jediný“ a pokud jeho partnerka automaticky představuje hrozbu, vzniká vztah, který je těžký pro všechny strany. A možná právě proto se tenhle fenomén dnes tak řeší. Protože moderní vztahy nejsou jen o romantice, ale i o tom, jak se umíme odpoutat. A jak umíme přijmout, že láska neznamená někoho vlastnit.