Už mi lásko není dvacet let, už mi není ani dvacet pět.
Třicítky jsem se bála víc než trhání moudráků. Neustále jsem se svých přátel, které postihlo tohle neštěstí o několik let dříve, vyptávala, jaké to TAM je. Jedna z odpovědí – „Cítím se jako slepý los v hořícím lese – vede mě osud“ – bude již navždy vryta dlátkem do mé lebky zevnitř.
(Pro starší čtenáře jistě vyzní moje obavy dětinsky, ale v hloubi duše máme všichni jakýsi věk, na který hledíme s nejistotou, ať už je to 50, 60, 70 nebo i výš. Pokud se poštěstí.)
V sedmnácti mi přišlo, že jsou třicátníci už těžce dospělí lidé. Musí mít odpracováno, před třicítkou musí dosáhnout všech velkých a zásadních kariérních úspěchů a poté (na sklonku života) už řešit svatbu, děti, hypotéky, stavby, prostě všechny ty dospělý, důležitý a pro mě tehdy naprosto vzdálený věci. Představovala jsem si, jak v den třicetin vám na prahu zazvoní speciální, státem zřízená tajná jednotka a píchne vám do žíly sérum moudrosti, klidu a rozvážnosti. Sérum, které vám automaticky nastaví ty správné dospělácké hodnoty a priority, posílí vaši finanční gramotnost a předá všechna ta byrokratická know-how hodící se při vyplňování složenek, daňového přiznání a žádostí o půjčku.
S přibývajícími roky a čelními srážkami s realitou jsem pojala podezření, že zkratky, natož ty v podobě tajuplných sér, neexistují. Tajná jednotka byla dávno propuštěna, porovnávání se se svými rodiči, kteří v mém věku už měli doktoráty, svatbu, dítě, první byt i první rozvod, nefunguje.
Všechna životní know-how jednoduše sbíráte metodou pokus-omyl. Čím větší omyl, tím pevněji a déle se držíte správného postupu. Mnohé se dá vyřešit filmařskou gafou, kreditní kartou, modrou IKEA taškou, léky na předpis a objetím. Překvapivě máloco se vyřeší alkoholem, ignorací či veselým slovním průjmem.
S tímto kufříkem pochybných, ale poctivě vydřených a získaných poznatků jsem nejistě stála na prahu třicítky. Sebemrskačství za všechny ty nezdolané vrcholy, které jsem přeci dlužila svému pubertálnímu já, dosahovalo závratných výšek.
Ten kdysi obávaný den třicetin přišel 16. března. Tedy necelé tři týdny po napadení Ukrajiny Ruskem. Za ty dny jsem – ačkoliv nechtěně – dospěla. Vnitřně zestárla. Všechny ty předešlé pochybnosti, malé plány a velké naděje se upozadily a ze dne na den se staly malichernými. Chceš-li rozesmát Boha, řekni mu o svých plánech na zítra. Ustát, vydržet, zvládnout, stihnout, zavolat, vytáhnout, převézt, ubytovat, nepřijít o rozum, přeložit, napsat, vystoupit, podpořit, být tu. Být přítomna. Alespoň na dálku.
Sžírání se ohledně třicetin? Ty moje sladká, milovaná holčičko…
