Jak falešná dědička okouzlila newyorskou smetánku

 

Seriál mapuje příběh Anny Delvey (vlastním jménem Sorokin), dvacátnice, která se v letech 2013 - 2017 v New Yorku úspěšně vydávala za bohatou německou dědičku a ošálila tak nejen spoustu přátel a známých, ale taky velké bankovní instituce. Za sérii jejích podvodů a loupeží ji pak v roce 2019 odsoudili. Soudní proces ji shledal vinnou z odcizení více než 200 000 dolarů, které vymámila z hotelů, bank a firem a pod nejrůznějšími záminkami zpronevěřila i další vysoké částky od kolegů a přátel.

Fikce versus realita 

Oproti původnímu dechberoucímu longreadu nám seriál nechává méně prostoru pro imaginaci, ač Sorokin stále zůstává nejednoznačnou postavou, v momentech téměř hrdinkou celé eskapády. Válcuje ji ovšem postava novinářky, přes kterou se tým rozhodl příběh vyprávět. Rozehrává se tu každý detail tohoto neuvěřitelného příběhu, a navíc se realita míchá s fikcí. Ovšem možná méně, než si myslíme, protože i sebebizarnější detaily, jakým jsou třeba večírek s nechvalně známým farma-podvodníkem a svého času „nejnenáviděnějším mužem Ameriky“ Martinem Shkreli nebo epizoda, kde se Delvey potkává s dalším podvodníkem, pořadatelem nechvalného Fyre Festivalu, se opravdu staly.

 

Fake it till you make it

Během sledování série se tak stáváme svědky jedné éry, kdy více či méně vychytralí mileniálové svérázně a každý z jiných důvodů a s trošku jiným cílem, chtějí dobýt ty nejvyšší společenské pozice – rychle a podvodem. Společným jmenovatelem jsou peníze, úspěch, sláva, lajky na sociálních sítích a schopnost využívat nové technologické nástroje ve svůj prospěch. A k tomu staré dobré umění „fake it till‘ you make it“, tedy předstírat, dokud se lež nestane skutečností.


Seriál i celý případ lze číst i jako kritiku současného podnikání a spekulací těch nejbohatších. Jak v jednom pozdějším rozhovoru říká sama Sorokin, když ji moderátor konfrontuje s tím, že její byznys byl jen domeček z karet: „Spousta byznysů je jen domek z karet, jen o tom nikdo neví.“ Popisuje svět desátých let 21. století, rozkročený mezi nové příležitosti, které světu nabízí technologie. Svět, který ovšem stále stojí na starých pravidlech, které určují pořád ty stejné elity a kde nás dokáže stále ještě okouzlit příběh o evropské dědičce efemérního aristokratického původu. Navíc ukazuje, že mocenské vztahy a využívání jsou všudypřítomné, ať už jste právník nebo novinářka, každý využívá každého a všichni jsou tak oběť systému i jeho spoluhráči. Protože, jak v seriálu zazní „každý v New Yorku něco chce, snaží se uspět, „hustluje“ a předstírá“ a i když Delvey u soudu prohraje, právě díky zapojení médií vlastně vyhrává: stává se slavnou, celý svět teď zná jméno Anny Delvey.

 

Nepříjemné (anti)hrdinky

Hlavní seriálový oblouk tvoří příběh novinářky Vivien Kent (fiktivní verze Jessicy Pressler s příjmením odkazujícím na Clarka Kenta, jiného novinářského „Supermana“), která se rozhodne věřit svým instinktům a zpracovat případ jakési mladé podvodnice, který tou dobou skoro nikoho nezajímá. Hned od začátku vidíme hrdinku konfrontovanou se společenskou hierarchií, ve které se pohybuje – starší bílí mužští editoři, kteří ji nechtějí dát příležitost zpracovat text, ve kterém cítí potenciál, a navíc by ji mohl pomoci „vykoupit se“ z jejího předchozího profesního selhání, díky kterému se ze slibně nastartované kariéry propadla v newsroomu až na kraj kanceláře.

Oběť nebo psychopatka?

Postava novinářky a následně i samotné podvodnice Delvey mají diváka konfrontovat i s postavením ženy v současném světě, ač jejich cesty, překážky a nastavení nemůžou být odlišnější. Obě jsou ovšem v permanentním boji se systémem, ať už jde o vlivné editory nebo o bankéře. Vyobrazení samotné Delvey je věrné jejímu předobrazu, a zůstává tu jistá nejasnost: divácky oscilujeme mezi empatií a odsudkem, protože hranice mezi tím, jestli je Delvey ve skutečnosti oběť (společnosti, svých vlastních fantazií a deziluzí) nebo chladná a kalkulující narcistická psychopatka je povážlivě tenká.

 

Jde o portrét vizionářky s čichem na byznys, ale také lhářky a manipulátorky.

 

Postava novinářky Kent si od diváků také moc sympatií nevyslouží, je umanutá a urputná, a oproti Delvey vlastně neméně sobecká. Do toho je také v pokročilém stádiu těhotenství, což slouží jak drobným dramatickým momentům, tak gagům. Seriál má devět hodinových dílů, ale jeho tempo je i přes to až na pár hlušších momentů vražedné. Shonda Rhimes tak znovu dokazuje, že je jednou z těch, kdo jsou schopni dát dohromady dobrý tým a natočit seriál, který i díky svojí struktuře a detailům prostě chcete sledovat. Jednotlivé epizody sledují rozplétání případu jak skrze Kent, tak skrze příběhy jednotlivých postav zapletených do případu. Jen v posledních dílech tempo ztrácí a propadá se do série hluchých, zbytečných a dosebezahleděných melodramatických tónů.

 

Správně se obléknout a zapůsobit

Reálný i seriálový příběh Anny Delvey vypráví o světě, který je apoteózou amerického snu. O světě, kde se bohatým a úspěšným může stát každý, stačí opravdu jen chtít a být dostatečně cílevědomí a přesvědčiví. Pak už je vlastně jedno, jak se to stane, důležité je, že se to stane. Na jejím podvodnickém umu je navíc šokující, že vlastně nepřináší „do hry“ nic nového, stačí umět zapůsobit, okouzlit, lichotit a předstírat nonšalantně manýry bohatých, kteří vás bez mrknutí oka vezmou mezi sebe.

První dojem klame

Podle postřehů těch, kdo se s reálnou Annou znali, mohla na první pohled působit banálně až nezajímavě – roztomilá dívka s kulatým obličejem, na které není nic moc zajímavého. Jenže Delvey, od malička fascinovaná světem módy a později i světem současného uměleckého pozlátka, dokáže skvěle využít typických symbolů bohatství – nenápadný luxus designérského oblečení, které rozezná jen ten správný okruh lidí, nonšalantnost, určitá chladná nadřazenost a orientace v současném umění i trendech.

Delvey vždy věděla do jaké restaurace jít, který večírek navštívit a jaké umělecké dílo prezentovat na svém Instagramu, který měl přes 40 tisíc sledovatelů. Její případ je jakýmsi pomyslným vrcholem instagramové kultury, díky které denně na sítích prezentujeme naše životy v daleko hezčích a zajímavějších barvách a vytváříme tak vlastně efekt jisté závisti, který lze monetizovat nebo prostě proměnit ve společenskou kryptoměnu.

 

Stačí umět zapůsobit, okouzlit, lichotit a předstírat nonšalantně manýry bohatých, kteří vás bez mrknutí oka vezmou mezi sebe.

 

Falešná dědička

Sorokin se narodila v roce 1991 v Rusku do obyčejné rodiny, která se následně stěhuje do Německa, tam mladá Anna v roce 2011 maturuje a odjíždí studovat do Londýna na prestižní designérskou školu Central Saint Martins. Tu nedodělala, protože se záhy vrací do Německa, kde chvíli pracuje v PR a později přijímá v Paříži místo stážistky v módním magazínu Purple. Odtud koncem roku 2013 přijíždí do New Yorku, kde pomalu začíná svoji novou kariéru podvodnice. Právě tuhle část jejího života seriál rozplétá a snaží se nám ukázat okouzlení, kterému Anniny oběti propadly. Jde o portrét vizionářky s čichem na byznys, ale také lhářky a manipulátorky.

 

 

Jeden velký podvod

Seriál nechává morální poselství na nás, ovšem to, jak zobrazuje některé z obětí je už teď součástí internetové kontroverze, stejně jako rozhodnutí dát do popředí postavu novinářky Kent. Zobrazení v seriálu se brání především Rachel DeLoache Williams, někdejší fotoeditorka magazínu Vanity Fair, která se v inkriminovaných letech s Annou Sorokin kamarádila a účastnila se jednoho z vrcholů celého příběhu – nákladného výletu do Maroka, který Sorokin slíbila uhradit, nicméně nakonec celý pobyt a další náklady musela zaplatit právě Williams.

Fotoeditorka kromě osobní kreditky musela použít i tu firemní. Přišla tak o více než 60 tisíc dolarů a stála mimo jiné za dopadením notorické podfukářky. Podle svých slov ji to stálo mentální zdraví a dodnes není schopna věřit lidem. O svojí zkušenosti napsala osobní článek, který prodala Vanity Fair, a navíc vydala i knihu „My friend Anna: The True Story of a Fake Heiress“, podle které v současnosti vyvíjí svoji verzi příběhu herečka a scénáristka Lena Dunham (Girls) a který vzniká pod hlavičkou HBO.

 

Není pochyb, že Anna byla obratná podvodnice, ale její zfilmovaný případ také ukazuje na to, že žijeme v době, kdy každý z nás „chce od života něco víc“ – velké příběhy, velké kariéry, velké peníze, velké instagramové účty, drahé oblečení, obdiv.


Příběh Delvey je takovou labutí písní amerického snu, který je všudypřítomný a který bychom nejspíš rádi žili i my. Jenom je škoda, že na pozadí mnohoznačnosti relativizuje odpovědnost Sorokin za podvody, na které nakonec nedoplatí systém, ale ti slabší. I přes to si myslím, že vás strhne a donutí začít padat do internetové „díry“ a vyhledávat si všechny detaily celého příběhu. 

Předplatné Elle

Elle cover
REKLAMA