Foto: Lanvin
Lanvin kolekce se vrací k samým základům odkazu madam Lanvin. Jak ale může vypadat pomyslný esteticky most snažící se překlenout víc jak století vývoje?
Na to jako by odpovídal Bruno Sialelli, současný kreativní ředitel domu a milovník tradičních estetických vlivů v módě. Podobně jako v případě Wiliamse u Givenchy, i zde můžeme sledovat silný vliv jeho mladí a dospívání.
Bruno se naučil rozumět světu v utopické Francii devadesátých let, v níž jeho otec - urbanista - vytvářel současnou podobu Paříže. Coby intelektuál a technograf moderních metropolí učil Bruna rozumět konstrukcím. Jeho matka naopak pocházela z chudších poměrů a coby přistěhovalec z Tunisu pracovala pro pařížskou operu v kostýmním oddělení. Učila ho proto rozumět dekorativním symbolům a dědictví tuniské ruční krejčoviny.
Kolekce tak jakoby kombinovala obě výchovy. Po konstrukční stránce v některých případech velmi propracovaná a komplexní tak odhaluje Brunovu fascinaci art decem, tedy estetickém proudu v němž zakladatelka Jeanne-Marie Lanvin sama tvořila. Po dekorativní stránce pak kolekce nijak nezaostává, skoro naopak. Na tomto poli zas Bruno vzdává pomyslný hold Albertu Elbazovi a zároveň vyhovuje současným trendům.
Celek nicméně nakonec nechtíc zapadá. Soustředění Bruna na poctivost odvedlo jeho zrak od důmyslného stylingu kolekce, který by jej do mysli módních editoru vypálil s větší přesvědčivostí.
