Z půdy do galerie: Znovuobjevené československé retro lampy

Možná vám léta svítila na pracovní stůl, nebo na ni padá prach někde na chalupě. Československé lampičky z 50. až 80. let jsme dlouho brali jako obyčejnou samozřejmost, dnes ale zažívají obrovský boom a stávají se ceněným mezinárodním artiklem. Tenhle fenomén aktuálně mapuje výstava RETRO LAMPY: Znovuobjevené příběhy československého designu v pražském Uměleckoprůmyslovém museu. Její cíl vystoupit ze stínu anonymní socialistické výroby a konečně oslavit konkrétní tvůrce – Helenu Frantovou, Josefa Hůrku, Štěpána Taberyho či Ivana Jakeše. Ti museli balancovat mezi vlastní vizí a striktními technologickými limity tehdejšího průmyslu, a přesto dokázali vytvořit nadčasové ikony. „Všichni ty lampičky známe a dost možná máme i doma, ale o jejich autorství nevíme skoro nic. Výstava je první vlaštovkou k tématu sériově vyráběných světel, u kterých chceme pozornost zaměřit na ty, kteří celou dobu tiše stáli ve stínu jejich slávy: na samotné designéry,“ vysvětluje kurátorka výstavy Eva Slunečková.

U příležitosti této expozice, která je v UPM k vidění do 17. listopadu 2026, proběhla na Designbloku i následující diskuze. O tom, jakou hodnotu má dnes vintage design na světovém trhu a proč byste starou lampu po babičce rozhodně neměli vyhazovat, debatovali s Evou Slunečkovou experti a prodejci dobového designu Ondřej Daňa, Bálint Ferenczy a Adam Karásek.

Všichni obchodujete s vintage designem, ale zároveň vzděláváte zákazníky a sdílíte příběhy za předměty. Proč je to podle vás důležité?

Ondřej Daňa: Dělám to hlavně pro zábavu, to je číslo jedna, protože miluju výzkum i vintage design. Vintage trh je malý rybník lidí, kteří chtějí něco koupit. Když neděláme výzkum a nevzděláváme, přetahujeme se všichni o tenhle malý rybník. Když ale trh vzděláme, můžeme změnit chování lidí a budou kupovat víc vintage nábytku místo nového.

Bálint Ferenczy: Období, kterým se zabýváme, tedy poválečný design střední a východní Evropy z 50.–80. let, bylo a pořád je strašně málo prozkoumané. Museli jsme začít hledat příběhy, protože dnes je všechno o příběhu. Někdy nejde ani o předmět, ale o to, kdo ho vytvořil, proč a jak.

Adam Karásek: Když jsem začínal, bylo to před patnácti lety, nebyly žádné informace, žádná umělá inteligence, skoro žádný internet. Začínali jsme ve starých časopisech, kde je u fotek většinou jen výrobce bez jména. Byl jsem šťastný, když jsem poprvé potkal autora lampy, Ivana Jakeše, který navrhoval skleněné lampy ve tvaru šachových figur. První věta, kterou mi řekl, ale byla, že ho lampy nezajímají. Dělal je jen proto, že za komunistů nemohl dělat umění z keramiky. Bylo to trochu zklamání, ale nakonec to bylo hezké odpoledne.

Mohlo by se vám líbit

Wild Card: Diana Milkanova

Jací jsou vaši zákazníci, Češi, nebo cizinci?

Adam: Asi 60–65 % jsou čeští klienti, zbytek cizinci, hlavně z Evropy, občas posíláme kusy do Jižní Koreje nebo do USA. Když jsme začínali, lidé nechápali, co děláme. Psali nám, že děláme propagandu komunismu a proč prodáváme nábytek, který měli celý život v bytě. Dnes, o dvacet let později, jsou lidé vzdělanější a dívají se na věci z 60. a 70. let jinýma očima.

Bálint: Naši klienti nejsou Češi. Asi 70 % jsou Američané. Osobní kontakt je pořád hodně důležitý, hlavně s interiérovými designéry, protože ti dokážou posunout byznys. A být prorokem ve vlastní zemi není jednoduché. Proto jsem Maďar, ale žiju v Paříži.

Jak se za těch dvacet let změnil trh?

Adam: Dřív jste koupili hezkou lampu za 200 korun nebo deset eur a na internetu jich byly desítky. Dnes je každý, kdo má mobil, sběratel a všichni vědí všechno o designérech i o období. V Ostravě jsem na bleším trhu viděl hračku od Libuše Niklové, kočku, ale prostřední část nebyla originální, byla tam nějaká trubka. Zeptal jsem se na cenu a řekli mi 3 000 korun.

Takže čas je teď, musíme začít kupovat.

Bálint: Pozdě.

Adam: Včera jste otevřela výstavu, takže už je pozdě.

Ondřej: Když děláme výzkum, úplně si ničíme nákupní příležitosti a moc dobře to víme. Nedělám to kvůli penězům, ale z respektu k designérům. Taberi byl nikdo, nic se o něm nevědělo, byl spojený s malým podnikem OPP Jihlava. Lampy se před výzkumem kupovaly za pár stovek a bylo jasné, že po zveřejnění cena vyroste.

Adam: No, já bych občas nějaké peníze chtěl.

Bálint: Myslím, že se to uklidní. Místních kupců, kteří zaplatí sedm tisíc korun a víc, zase tolik není. V USA, ve Francii nebo v Itálii zatím nikdo nezadává do vyhledávače Josef Hůrka. Možná Halabala, možná kubismus. Tohle období je mezinárodně pořád pod radarem.

Mohlo by se vám líbit

Móda na piedestalu: Jak se z oděvu stává galerijní exponát

Co se vám prodává nejlíp?

Bálint: Teď je to Frantová. Je krásná, je multifunkční, můžete ji dát na stůl i na zeď. Byla šperkařka, takže má zajímavý příběh. A byla to žena. V celé východní Evropě, vlastně v celé Evropě, bylo jen pár designérek.

Adam: Našim bestsellerem je příborník Jiřího Jiroutka. U lamp jsou to totemy Jaroslava Bejvla se skleněnými trubicemi, těžko se shánějí. A začínají být šachové lampy od Ivana Jakeše.

Ondřej: Pro mě jsou to jednoduchá závěsná svítidla Osvětlovacího skla, která prodávám architektům do velkých projektů. A krychle od Jaroslava Bejvla je vždycky hned pryč, zahraniční zákazníci ji berou jako uměleckou věc.

Bálint: Skuteční sběratelé chtějí kus v dobrém původním stavu. U Hůrkovy lampy L 117 je malý kaučukový kousek. Je to nejzbytečnější a nejošklivější část lampy, ale bez něj ji dobrému sběrateli neprodáte. Mimochodem, prozradím tajemství: občas od Nanovo nakupujeme.

Ondřej: Osvětlovací sklo vyrobilo podle jednoho z katalogů 400 000 kusů ročně jen pro domácí trh. Velká část šla navíc na export do celého Sovětského svazu, některé kusy, třeba Taberiho lampy, mířily hlavně na západ Evropy.

Při přípravě výstavy je vidím všude. Teta byla opravdu šťastná, že se může zbavit Hůrkovy lampy. Má nepříliš přívětivý tvar, padá a dělá zvuk. Teď je vystavená. Lidé často ani nevidí, že je to předmět. Mají ho doma a nevnímají ho. Kdybyste si z výstavy mohli odnést jednu lampu, jaká by to byla?

Adam: Totem. Doma mám dřevěný od Antonína Hepnara. A viděl jsem tam spoustu kousků, které jinak na internetu nevidím.

Bálint: Žádné další lampy! Zůstanu u Hůrky: lampa Nun je velmi neobvyklá, má elegantní tvar s ohnutým chromovaným tělem. Mohla by stát v londýnském Design Museum nebo v kterémkoli designovém muzeu na světě. Myslím, že mnohé z těchto lamp brzy skončí v západních mezinárodních sbírkách.

Adam: A v jaké barvě?

Bálint: Červená nebo černá.

Ondřej: Ze svých si nevyberu, doufám, že se mi všechny vrátí v pořádku. Z těch ostatních by to byla lampa Napoleon od Votavy. Vyrobila se v malé sérii. Mám fialovou, ale bílá je mnohem lepší, je opravdu vzácná a v 80. letech vyhrála soutěž ve sklářství za to, jak náročná byla na výrobu.

Mohlo by se vám líbit

Adéla Šponerová: Být sama sebou je dnes radikální počin

Zdroj: Rozhovor proběhl na Designbloku 2026