Móda na piedestalu: Jak se z oděvu stává galerijní exponát

Tak já to odpálím takovou provokativní otázkou: Je móda umění? Patří do vitríny?

Nicole Štěch: Asi všechno, co můžeme dát na piedestal nebo do galerie, může být uměním. Záleží na kvalitě, což si každý musí posoudit sám. Nedávno jsem viděla claim od mé oblíbené návrhářky Julie Pelipas, která prohlásila: „Created by human is a new luxury.“ Myslím, že to bude ve spojení s módou a uměním rezonovat čím dál víc.

Aleš Hnátek: Podle mě je móda určitě uměním, obzvlášť když se podíváme na propracované a velmi náročné řemeslné techniky. U mnoha modelů to stojí obrovské úsilí a myslím si, že je dobře ukazovat módu v galeriích, kde má divák možnost prohlédnout si ji mnohem detailněji.

Jan Press: Rozhodně neplatí, že do galerie patří všechno. Pokud se ale k módě stavíme jako k uměleckému vyjádření a splňuje všechny potřebné aspekty, tak pak to umění bezpochyby je. Musí ovšem splňovat faktory, jako je kvalita, dobový kontext, dopad na společnost a samozřejmě nějaký koncept, který v sobě oděv nese.

Mohlo by se vám líbit

Vítězka Diploma Selection 2026: Józefina Wojtkiewicz proměnila ticho v oděv

Zmínil jsi jednu důležitou věc, kterou stojí za to zopakovat. Oděv se na rozdíl od obrazu, sochy nebo objektu vytvářel primárně proto, aby ho někdo nosil, aby byl v pohybu, seděl na těle a obepínal ho. Co se s ním stane, když ho svlékneme a pověsíme do vitríny nebo na piedestal? Získá tím nový význam, nebo něco podstatného ztratí?

Jan Press: To je velice důležitá otázka. Je to podobné, jako když se ptáme, co se stane s lookem, který vynesete na červený koberec v Karlových Varech a pak ho obléknete podruhé nebo potřetí. Pro naši instituci je klíčové, aby to, co se dostane do sbírky, bylo dále prezentováno. Nejde o to daný stav jen zakonzervovat do depozitáře. Naše instituce má pro svět módy opravdu velký význam v tom, že vytváří paměť. Sbíráme oděvy a zaměřujeme se na designéry s cílem, aby daný kousek viděl návštěvník ideálně tolikrát, jako by si ho oblékla sama jeho nositelka nebo kdokoli, kdo miluje módu. Rozdíl mezi obrazem a módou tkví v tom, že obrazy galerie bytostně potřebují. Přes galerijní prostor se dílo legitimizuje a stává se předmětem obdivu. U módy je to spíše jedna z alternativ – není na galerii absolutně závislá. My jsme se snažili módě pomoci a najít jí pozici, aby byla pro publikum v galerijním kontextu důležitá.

Honzo, móda je určitě jako zrcadlo společnosti, je to nějaký kulturní fenomén, častá kronika své doby, často odráží to, v jakých materiálech se třeba pohybujeme a tak dále. Ale co z dnešní módy vlastně stojí za to uchování? Máme archivovat jenom ty výjimečné autorské kusy, tu vysokou krejčovinu, nebo by se v muzeích budoucnosti měly objevit i nějaké běžné oblečení, která nosí většina společnosti?

Jan Press: Zase těžká otázka. Myslím, že jsme to dobře zažili třeba v designu, protože de facto Uměleckoprůmyslové museum v Praze právě nesbíralo ty předměty každodenní potřeby. Prezentovalo se jako instituce pro vysoké užité umění, takže všechno muselo mít umělecký přesah. Současně to pak ale muzeum paradoxně dohání ve chvíli, kdy chce udělat výstavu o životním stylu lidí v panelácích a zjistí, že těmito předměty každodennosti nedisponuje. A myslím si, že tohle bude naprosto přesně platit i v módě. Zatímco to, co se nám dnes jeví jako nezajímavé téma, nám bude chybět, až se za pár let budeme chtít zabývat dobovými subkulturami a uvědomíme si: „Hele, my tu každodennost reálně potřebujeme.“ Je tedy potřeba každodennost nepodcenit, i když naší rolí je samozřejmě primárně hledat v módě ten umělecký přesah.

Mohlo by se vám líbit

5 triků Francouzek, jak poskládat podzimní outfity z toho, co už máte

Aleš Hnátek: Přijde mi zajímavé, že když se můj produkt ocitne v galerijním prostředí, publikum se na něj už nedívá tolik jako na prodejní artikl, ale stává se z něj v podstatě objekt. Samozřejmě při tvorbě přemýšlím, jak to bude vypadat na těle a v pohybu, ale galerie je pro mě takový příjemný bonus. Mně se třeba líbí už jen to, když oděv přehodím přes židli. Když tam to tělo chybí, dostane to nový rozměr. Textilie je měkké médium, takže se z toho dá vytvořit poměrně volná instalace, něco na pomezí volného umění.

Souhlasíš s tím, že kdyby o tobě teď někdo dělal výstavu, hleděl bys na každý šev?

Aleš Hnátek: Myslím si, že ano. Ve všem, co dělám, se snažím mít věci pod kontrolou. Chtěl bych přesně vědět, co a jak bude nainstalované a klidně i jaká tam bude vůně.

Jan Press: Já si na sebe teď tak trochu pletu bič, protože Aleš u nás tu výstavu mít bude.

Tak to moc gratulujeme! Zajímalo by mě, a možná nám tím i trochu prozradíte detaily – co bys chtěl, aby kurátor o tvé tvorbě pochopil a rozhodně nepřehlédl?

Aleš Hnátek: Chtěl bych, aby zachytil esenci mojí estetiky a značky, kterou se snažím budovat. A aby to dobře uchopil v rámci prostoru, aby všechno dohromady dávalo smysl. Jak jsme se bavili o té kontrole – chtěl bych, aby z toho byla cítit moje práce, směr, kam se chystám dál, a aby to bylo chráněno i atmosféricky, nikoliv jen popisně přes jednotlivé kusy oblečení.

Mohlo by se vám líbit

Kendall Jenner má recept na dokonalý šatník. Základem je béžová

My se na výstavu budeme brzy těšit. Na závěr bych ale chtěla rozebrat ještě jednu důležitou věc. Nedávná kontroverze kolem postavy Johna Galliana – nepopiratelně obrovské osobnosti módy – ukazuje zajímavý fenomén. Výstava v Metropolitním muzeu odstartovala vlnu nevole kvůli jeho dřívějším výrokům. Je to podobná otázka jako u umění, literatury nebo filmu: Jak vnímáte vztah „dílo versus autor“? Je pro vás důležitější představit módu, i když pochází od někoho kontroverzního? Z historie víme, že Hugo Boss šil uniformy pro SS, známe problematické vztahy Coco Chanel... Umíte oddělit dílo od osobnosti autora?

Aleš Hnátek: Já nad tím v poslední době hodně přemýšlel a zatím jsem nenašel jednoznačný klíč. A netýká se to jen módy, ale i architektů nebo designérů – často mi přijde, že ti vůbec nejlepší bývají ti nejproblémovější. Jestli je kvůli tomu zavrhovat, nebo dílo hodnotit naprosto mimo jejich osobu, to si asi každý divák musí říct sám. Já osobně se od toho ale asi dokážu oprostit. Pokud se mi ta práce opravdu líbí a vidím v ní kvalitu, zvládnu to.

Nicole Štěch: Já Galliana sleduji a baví mě už od jeho dob v Dioru, celkově mám ráda jeho svět. Ale kdybych se na to podívala z pohledu redaktorky, asi bych článek nenapsala, aniž bych tu kontroverzi zmínila. Ctím dílo umělce – myslím, že u Chanelu už jdeme v této úvaze opravdu hodně daleko do historie, zatímco tady to máme spojené s jedním žijícím autorem. Určitě se to neobejde bez toho tu věc zmínit a zohlednit ji, ale k dílu respekt mám. S kamarády jsme to řešili opravdu dlouho, je to na delší diskuzi, ale já bych se na jeho výstavu podívat jela.

Mohlo by se vám líbit

Nazujte si taneční boty. Všechno, co víme o dokumentu Harryho Stylese

Zdroj: Rozhovor proběhl na Designbloku 2026