Když oděv ožije: Skulptury módy Lenky Hanzákové

Popište kolekci třemi slovy. 

LH: Prostor, objekt, tělesnost.

A teď těch slov můžete použít víc...

LH: Zabývám se myšlenkou hledající pomezí mezi formou oděvu nacházejícím se na lidském těle, a oděvu vyskytujícího se bez nositele v prostoru. Vyzývám k zamyšlení, co se stane se svlečeným oděvem, když opouští lidské tělo. Hledám vzájemné propojení mezi lidským tělem, pohybem, oděvem, objektem a prostorem, ve kterém se nacházíme a do kterého je oděv vržen. Zachycené formy oděvu, které se nacházejí na těle a v prostoru, opět převádím na lidské tělo v podobě střihové konstrukce. Ze zachyceného svlečeného oděvu se stává objekt reflektující prostředí. 

Proč zrovna forma spadlého oděvu? 

LH: Vnímání tělesnosti je pro mě velmi důležitým aspektem, který nesouvisí pouze s oblékáním či úpravou vlastního lidského těla. Nahlížím na oděv jako na předmět, který nemusí plnit pouze základní funkce pro lidskou potřebu. Fascinuje mě práce s oděvem jako médiem a zabývám se tvorbou jeho střihu pomocí vnějších aspektů – pohybu, těla a prostoru. Hotový oděv má již daný tvar, který určuje jeho střih. Ve spojitosti s dalším objektem se ale tato forma mění, podlehne přidanému objektu a přizpůsobí se jeho tvaru. Formu tedy mění okolní objekt, který je k oděvu přidaný. Forma spadlého oděvu se deformuje a získává zcela novou podobu, která nám je cizí, avšak původní střih zůstává neporušen.

Co vás inspirovalo k vytvoření kolekce? 

LH: Hlavní inspirace přišla, když jsem si svlékla triko, které jsem po svlečení odhodila do prostoru a vytvořilo až skulpturální objekt. Tento objekt mě natolik fascinoval, že mě navedl na myšlenku – co se stane se svlečeným oděvem, který opustí lidské tělo? Začala jsem si dokumentovat svlečené oděvy, které mě zaujaly svým tvarem či náhodným umístěným v neobvyklém prostoru, jako třeba odhozená mikina v metru, pověšené kalhoty na zábradlí či svlečené kalhoty na gauči.

Kde začíná váš tvůrčí proces? 

LH: Celý proces tvorby je proměnný a nestálý, ale vždy začínám vnitřním impulzem, který mě navádí na další práci. Mám za cíl vytvořit oděv, který má hlubší tématiku. Když mám uchopený koncept, začínám experimentovat s různými vizuálními prvky, které přenáším do oděvu. Vytvářím prototypy, které se často odklánějí od tradičních siluet a přetvářejí tělo a utvářejí nové formy.

Proč jste si vybraly tak neobvyklé místo na focení? 

LH: Uchopení konceptu fotografie společně s místem je pro mě stejně důležité jako samotná práce, protože má schopnost dotvořit kolekci a dát jí novou úroveň zobrazení. Chci, aby móda komunikovala s prostředím, které ji obklopuje a v kterém se zrovna nachází, a vytvářela tak silnou vizuální identitu. Tato volba místa záměrně vybočuje z tradičních prostorů, aby přitáhla pozornost k tomu, jak oblečení může koexistovat s nečekanými a netypickými scenériemi, ve kterých se nachází.

Co nového jste díky práci o sobě zjistila? 

LH: Vzhledem k tomu, že tato kolekce se stala finální prací mého studia na UMPRUM, byla pro mě velmi klíčová. Ukázala mi, čemu se chci i po studiu věnovat a odráží mé dosavadní zkušenosti, které jsem na ateliéru módní tvorby získala. Byla to pro mě výzva. 

Odráží kolekce vás samotnou? 

LH: Určitě ano. Tvorba je pro mě způsob, jak vyjádřit samu sebe a své myšlenky mým pohledem. Většina mých kolekcí odráží mojí vlastní identitu, což byl i klíčový prvek v této kolekci, kdy jsem vycházela z identity svého šatníku a mého oděvu, který jsem nadále přetvářela v nové formy. 

Optikou fotografky: Radka Korandová 

Jaký je kreativní příběh za editorialem? 

RK: Je to metafora přizpůsobivosti, odvahy a schopnosti změny – vlastností, které jsou stejně přirozené a proměnlivé jako látky oděvů. Ty se stávají živoucí součástí krajiny, reagují na její podmínky a harmonicky doplňují její surovou krásu. Je to spojení klidu a pohybu, tvrdosti a lehkosti, temnoty a světla – stejně jako kontrast mezi drsným světem a vnitřní silou, kterou do něj člověk přináší. Samotné prostory dotvářejí celek oděvu a dávají mu nové možnosti zobrazení.

Jak jste přistupovala ke kreativnímu zpracování editorialu? 

RK: Ve zpracování jsem se zaměřila na propojení klíčových prvků kolekce – oděvu, těla a prostoru. Soustředila jsem se na to, jak oděv na těle interaguje s okolím a jak se jeho význam mění, když je svlečený. Výběr krajiny byl klíčový – pustá, zdevastovaná krajina s těžkými kameny podtrhuje téma napětí mezi tělem, oděvem a prostorem, které je v kolekci zkoumáno. Kameny symbolizují tíhu a formy, které oděv může vytvořit, když je odložen a přestane být součástí těla. Kameny nám také mohou připomínat oděvy, které po svlečení vytváří různorodé objekty. Rozmazané vrcholky hor vytvářejí dojem pohybu a víru, což podtrhuje myšlenku, že oděv se mimo tělo neustále mění a reaguje na své prostředí.

V čem je spolupráce na módních kampaních či editorialech specifická? 

RK: Spolupráce na módních kampaních nebo editorialech pro mě zahrnuje několik specifických kroků a rolí, které se vzájemně doplňují a vytvářejí kreativní, vizuálně silný výsledek. Každé focení začíná schůzkou s klientem, kde mi vysvětlí, o čem kolekce nebo kampaň je, jaké jsou její hlavní myšlenky a inspirace. Na základě těchto informací připravuji individuální prezentaci nápadů, abychom našli společnou vizi. Někdy různé myšlenky propojíme, jindy vybereme jeden konkrétní koncept, který je nejblíž tomu, co chce klient prezentovat. Výběr týmu je také klíčový, protože každé focení si žádá trochu jiný přístup, někdy i specifické modely, které podtrhnou náladu kampaně. Na focení si ráda rekvizity vyrábím. Tento krok mi dává pocit, že jsem pro výsledek udělala maximum. Samotné focení se pak stává rituálem, kde se opakuje několik kroků. Připravím scénu, přijede tým, modelové projdou líčením a stylingem a potom přichází samotné focení.