Všechny cesty vedou na červený koberec

Budiž koberec. A bude červený

Tradičně je červený koberec používán k označení trasy, kterou hlavy států při slavnostních a formálních příležitostech musejí ujít z místa A do místa B. V posledních desetiletích byl však tento symbol rozšířen tak, aby po něm mohly kráčet vybrané osobnosti a celebrity při speciálních událostech. Nejstarší známou zmínku o chůzi po červeném koberci pak najdeme v literatuře, a to ve hře Agamemnon od Aischyla, napsané v roce 458 před naším letopočtem. Ano, až tam. Když se hlavní hrdina vrátí z Tróje, přivítá jej jeho žena Klytaimnéstra, která mu červeně označí cestu domů. V dobách starých Řeků byla totiž červená považována za barvu bohů. O pár staletí později můžeme na renesančních malbách pozorovat vzorované koberce, které zdobí schody vedoucí k vladařově trůnu či rozprostírající se pod oltářem. Mnoho malířů začalo používat rudé koberce ve své práci k ilustraci královské hodnosti či bohatství. V roce 1821 byl pak takový koberec rozprostřen pro slavnostní přivítání tehdejšího prezidenta Spojených států amerických Jamese Monroea. A v roce 1902 začala železniční společnost New York Central Railroad používat koberce karmínové barvy k nasměrování pasažérů, kteří nastupovali do expresního osobního vlaku 20th Century Limited.

Červený koberec rozprostřen pro film

Až koncem 20. let se červený koberec stal synonymem pro hollywoodské a filmové debuty. V roce 1922 na počest vůbec první hollywoodské premiéry, a to filmu o Robinu Hoodovi s Douglasem Fairbanksem v hlavní roli, nechal na Hollywood Boulevard před Egyptským divadlem rudý koberec rozprostřít herec Sid Grauman. Během druhé světové války byly pak sice premiéry pozastaveny, ale po roce 1945 se vrátily v plné síle a v následujících desetiletích byl červený koberec jedním z mála míst, kde mohla veřejnost zahlédnout skutečné hvězdy stříbrného plátna. Grace Kelly, Katharine Hepburn, Bette Davis nebo Marilyn Monroe daly světu nejeden moment, ve kterém figuroval příchod po red carpetu. V roce 1961 byl červený koberec poprvé představen na udílení cen Akademie v Santa Monica Civic Auditorium. Škoda jen, že tehdy všichni ještě měli černobílé televizory. V roce 1964 se v televizi rozhodli natáčet mimo místo konání a ukazovali příchody hostů – od momentu, kdy vystoupili ze svých limuzín. Od tohoto okamžiku se červený koberec stal celosvětově uznávaným ústředním bodem pro herce a herečky, kteří se mohli akce nejen zúčastnit, ale především se na ní předvést. Na Oscarech, kdy se na ně upínaly oči všech. I když se rudé koberce vyskytovaly v různých situacích, jedno je jisté – vždy šlo o skutečně významnou událost. Červený koberec dláždil cestu i těm nejnepohodlnějším střevíčkům a zářný moment náležitě oslavil. A s rozmachem médií rovnou před zraky celého světa.

Od elegance k virálnosti

Byl to starý Hollywood, který určil, že zlatými lety filmového průmyslu jsou 20. až 50. léta minulého století. V té době americké filmové produkční společnosti jako MGM, Paramount a Warner Bros. ovládaly filmy a kontrolovaly vše od castingu přes natáčení až po distribuci. Každé produkční studio se spoléhalo na hollywoodskou hvězdu, aby svou slávou zajistila kasovní trhák. Díky tomu se objevily nejlepší herečky všech dob, z nichž mnohé jsou ikonami dodnes. Mnozí považují zlatou éru za nejvlivnější období ve společnosti, protože se řada filmových diváků inspirovala módou, která se nosila na plátně i mimo něj. Herečky se staly veřejnými vzory. Každý se chtěl oblékat, česat a líčit jako ony.

Co se odehrávalo na plátně, dělo se i na červeném koberci

Klíčovou roli pak při utváření módních trendů především ve třicátých letech hráli hollywoodští kostýmní návrháři. Gilbert Adrian, který vedl kostýmní oddělení v Metro-Goldwyn-Mayer, byl například zodpovědný za vytvoření charakteristických stylů mnoha špičkových hereček a poněkud nevědomky spustil různé módní výstřelky. Byl třeba zodpovědný za růst popularity ginghamu poté, co oblékl Judy Garland pro film Čaroděj ze země Oz v roce 1939. Dalším významným hol­lywoodským návrhářem byl Hubert de Givenchy, kterého poutalo životní přátelství s Audrey Hepburn. Oblékl ji ve filmech jako Snídaně u Tiffanyho, Funny Face nebo Sabrina a společně oživili malé černé, které sice vymyslela Gabrielle Chanel, ale bylo to duo Givenchy & Hepburn, kdo je dostal na výsluní nezapomenutelnými filmovými kostýmy. Co se odehrávalo na plátně, dělo se i na červeném koberci. Film je mocné médium a my toho byli svědky odnepaměti. Přihlížíme také změnám, které se na red carpetu dějí. Zatímco před desítkami let mu vévodila elegance a skutečný glamour, v posledních letech můžeme sledovat přesun směrem od krásného a sofistikovaného k opulentnímu a hlasitému. Kdysi k tomu, aby hvězda zaujala, bylo zapotřebí jen nádherných šatů, dnes je nutný moment překvapení a excentricita.

Všechny pohledy bedlivě sledují (nejen) Hollywood

Svůj podíl na tom má vývoj, kterým se ubírá například jeden z nejsledovanějších červených koberců, Met Gala. To založil prominentní módní publicista jménem Lambert už v roce 1948 za účelem získání finančních prostředků pro Costume Institute a událost měla také zahájit každoroční výstavu a oslavit módu obecně. Nemnoho z nás tuší, co se děje v rámci galavečera, všichni však vědí, že se Jared Leto letos převlékl za kočku Choupette a že Rihanna dorazila sice pět minut po dvanácté, ale zato v té nejimpozantnější róbě od Valentina. Pravděpodobně si totiž nevzpomeneme, co se dělo na MTV Video Music Awards v roce 2010, ale jistě si vybavíme masové šaty, které Franc Fernandez a Nicola Formichetti tehdy navrhli pro Lady Gagu. Zřejmě také nevíme, kterou výstavu večírek v kostýmním institutu Met Gala v roce 2019 vlastně zahajoval, ale když zmíníme, že na schodech Met tehdy Lady Gaga prošla transformací šatů, kdy jen po koberci stoupala dobrých patnáct minut, vybaví se nám i fuchsiová barva jejího pláště. Módní dění na červeném koberci posiluje vědomí o událostech, kterým předchází, na stranu druhou je však zastiňuje. Kdyby ale nebylo red carpetu, zajímal by se vůbec někdo o stále stejné předávání cen akademie či o docela obyčejnou vernisáž?

Zdroj: Autorský článek