Módní katastrofy redakce ELLE

Veronika Dostálová: Tygrovaný korzet

Když jsem byla na střední, to, na čem mi záleželo nejvíc, bylo odhalovat všechno, co jsem považovala za nesmírnou přednost. Zahrnovalo to obří vykrojené dekolty, minitílečka a k tomu široké kalhoty a skejtové boty. Na to úplně nejhorší ale nejde zapomenout.

Tenkrát jsem si nadšeně pořídila nejlevnější tygrovaný korzet. Protože mi nedošlo, že to není standardní svršek, vzala jsem si tenhle korzet na pomaturitní večírek. Pamatuju si to, jako kdyby to bylo včera. Tahle hrůza, černé minikraťásky, síťované punčochy, smaragdové oční stíny a stříbrné lodičky za čtyři stovky. Korunu jsem tomu nasadila asi metr dlouhým vlasovým příčeskem. Uprostřed večírku, kdy jsem zuřivě tančila někde v nonstopu, za mnou přišel docela hezký starší kluk a poklepal mi zezadu na rameno. Ten večer jsem se cítila nejhezčí na planetě, proto jsem mu rovnou řekla, že jeho pozvání na drink zásadně nepřijímám. Vyčerpaně se na mě podíval a pravil: „Já tě na nic zvát nechci. Přinesl jsem ti vlasy, co po tobě zůstaly u záchodů, a za tím korzetem máš vytažený kalhotky, asi od nějakýho zákazníka.“

Zuzana Pelková a Martin Hradecký: Táborák u Tiffanyho

Nejdřív jsme museli stihnout Designblok, pak přednášku o japonské umělkyni Yayoi Kusamě a její spolupráci s Louis Vuitton a nakonec přehlídku v rámci Premier Fashion Weeku. Byl to natřískaný den, jak by zazpívala Zagorová. Oblékáme se oba podobně. Se stylem, ale elegancí se to zrovna nazvat nedá. Ten den jsme to ale nějak nevychytali, už v butiku Louis Vuitton jsme se v našich teniskách, džínách, mikinách a svetrech cítili trochu jak sloni v porcelánu. "Jdete se mnou na Tiffany!" rozkázal nám Honza Králíček. Ten den se totiž otevíral první butik se slavnými šperky v Česku a v právnické fakultě se konala opulentní party, na jejíž pozvánce naprosto jasně stálo: dress code - black tie. Víme, jak to v Česku chodí, že předepsané oblečení se tak docela striktně nedodržuje, Honza na sobě taky zrovna neměl frak, tak jsme šli. Jenže ten večer byl opravdu výjimečný a minimálně v obleku a šatech byli na večírku oblečeni všichni. Byli jsme spratci drzí a nevychovaní, nikdo nás nevyhodil, tak jsme zůstali. Ale pro jistotu ve foyer. Střih! Pár skleniček šampaňského a my sedíme mezi hosty, zábava největší, po šatech Dary Rolins teče Martinův drink. Druhé ráno nám je blbě na dva způsoby: kocovinu přebíjí pocit ještě nepříjemnější. My jsme neprožili ani Snídani ani večírek u Tiffanyho, my jsme tam vtrhli, jak kdyby se tu noc konal táborák u Tiffanyho. Au.    

Anna Machová: Čas elasťáků

Moje módní katastrofa se dá označit jedním slovem: těhotenství. Protože aspoň já v tomhle požehnaném období tloustnu i po sebemenším nadechnutí. A jelikož si na svojí nové velikosti nechci nikterak zakládat, odmítám si na sebe něco nového kupovat. Proto teď již osmým měsícem nosím těhotenské elasťáky, ke kterým volím cokoliv, do čeho se vejdu. A vážně to není žádná hitparáda. Ale už se nemůžu dočkat, až si na jaře obleču jednu ze svých sukní nebo nedejbože kalhot…

Andrea Běhounková: Do světa v legínách

Lesklé černé legíny, vysoké semišové kozačky nad kolena a lesklá žlutá volná košile s obrovskými vycpávkami v ramenou, přepásaná lesklým černým páskem… Takhle jsem na začátku 90. let dorazila do Hamburku do rodiny hraběnky a hraběte von Luckner. Ucházela jsme se u nich o práci au pair a přestože jsem z Ústí nad Labem odjížděla přesvědčená, že vypadám skvěle, jakmile jsem vešla do jejich překrásné vily, bylo mi jasné, že uchazečku o roli tanečnice v go-go baru tady nikdo nečekal. Už nikdy jsem tenhle outfit neoblékla a hraběnčin minimalismus – bílé triko, kašmírový svetr, úzké džíny -– mě ovlivnil na mnoho následujících let.

Broňa Zavadilová: Zlatý pytel

V mém okolí se roztrhl pytel se svatbami, vdává se mi jedna kamarádka za druhou. Nemám ráda nakupování, ale docela rychle se mi povedlo sehnat šaty, o kterých jsem byla přesvědčená, že udělají dojem na jakékoliv svatbě. Jsou z lehkého zlatavého materiálu, na ramínka, nad kolena... Říkám jim zlatý pytel, vlastně mají takový tvar, jsou volné, nadýchané… k nim střevíčky, psaníčko, a nebude to mít chybu. Hned na první svatbě mě ale vyvedla z omylu maminka nevěsty. Když mě v těch šatech viděla, zeptala se mě, kdy se půjdu převléknout do svátečního, že za chvíli budeme odjíždět na radnici. Hlavou zeď neprorazíš, ale já zkouším prorazit se svým zlatým pytlem i na dalších svatbách, protože jsem o něm stoprocentně přesvědčená.

Darina Achremenková: Permanentní faux pas

Moje modní faux pas byla asi celá moje střední! S oblibou jsem nosila staré krajkové šaty, slamáčky, střevíčky z třicátých let, náhrdelníky, co jsem si sama vyřezala, barevné silonky, které moje sestra pomalovala fixou, a další kousky podomácku upravené. Holt tu ještě nebylo H&M.

Dodnes si pomatuju, jak táta v předsíni při pohledu na mě spráskl ruce a řekl: „Nebohé děvčátko se sirkami!“ Máma zase měla takový zvyk, že mě kontrolovala při odchodu pohledem z okna. A když jsem zrovna někam razila se svojí hubenou, vysokou a nohatou kamarádkou Šárkou, tak mi pak ráno dala, řekla bych Radu Do Života: „Když má Šárka krátkou sukni, ty si ji neber!!“

Bára Šťastná: Svetr v dekonstrukci

Na gymplu jsem si upletla experimentální svetr z proužků natrhaných z bílé saténové látky. Ve chvíli, kdy jsem ho dokončila, vypadal úchvatně. Poprvé jsem si ho oblékla na rozhovor s katolickým knězem pro místní karlovarský časopis, do kterého jsem tenkrát přispívala. Ale už ve chvíli, kdy jsem se chystala zaklepat na faře, se se svetrem něco začalo dít. Tíha saténu ho táhla k zemi, oka pleteniny se roztahovala, z látky vylézaly nitě. Během rozhovoru, pokaždé, když jsem natáhla ruku, abych se napila čaje, nebo když jsem se zavrtěla na židli, se svetr postupně začal rozpadat. Bylo to o to trapnější, že jsem pod ním neměla nic než podprsenku, takže důstojnému pánovi se postupně nabízel výhled na nejrůznější části mého těla. Když jsem po hodině a půl odcházela, zoufale jsem si na sobě přidržovala chuchvalce saténových proužků a nití a pan farář se díval někam do země.

Ivona Petružálková: Májová katastrofa

Je mi čtrnáct let, je květen 1989 a v naší vesnici Brázdimi se konají máje. Což je polka nebo valčík za zvuků živé kapely před celou vesnicí, vyvádějí se holky do kola, aby si kluci mohli vybrat. Tradice stará několik desítek let. Šaty se řeší několik měsíců dopředu, kupují se látky, zařizují se švadleny. Jako pražské naplavenině mi to nepřipadalo jako zásadní věc, domluvila jsem se jen se starším kamarádem, aby pro mě přišel a že si řeknu o valčík. Dál jsem to nijak neřešila. Ten rok byl hlavním brázdimským módním trendem bílý puntík na černém podkladě, velikosti puntíků se meze nekladly. Prošla jsem celým průvodem, poněvadž ten rok byl náš dům poslední v řadě. Táta stál připravený s dvanácti panáky vodky a čekali jsme na průvod. Na sobě jsem měla sukni, bílou sportovní košili a espadrilky. Začal valčík a to, co se stalo pak, už byly jen intenzivní pohledy sousedek a šepot, který nešel přeslechnout. Večer na zábavě jsem byla propíraná do poslední nitky své sportovní košile. Od té doby vím, že dodržování dresscodu není moje silná záležitost.

EBC promo