25 výjimečných žen ELLE: Aňa Geislerová

Text: Kateřina Hanáčková

Se dvěma culíky a v puntíkovaných šatech s nabíranými rukávy se pohledem raněného mláděte dívá na vlasatého rockera v klobouku. Ten jí skrz pletivo nevybíravě vzkazuje, že je na něj moc mladá a ať se vrátí, až trochu povyroste. Drobná zrzka se ovšem nenechá odbýt a po setmění se objeví znovu: s přidrzlým úsměvem, v kovbojských botách, koženém křiváku a obojku pobitém cvočky. Překvapenému chlapíkovi vpálí do tváře refrén a on ji ve finálním záběru vášnivě přivine k sobě.  

V době natáčení videoklipu Zaľúbená žaba od kapely Metalinda bylo Anně Geislerové patnáct. Dospívající nezbednice s plamennou hřívou a ohýnky v očích oplývala nevšedním půvabem, v němž se mísila křehká sladkost, svéhlavost, důvěřivost a naivní sebejistota člověka, kterému se svět ještě nestihl vyjevit jako složité a zrádné místo. Tentýž rok se Aňa předvedla v debutovém počinu Filipa Renče Requiem pro panenku coby statečná a vzdorovitá divoženka, jež v zoufalé touze po svobodě podpálí ústav pro choromyslné, v němž ji neoprávněně drží tyranské vychovatelky.  

Tou okouzlující kombinací nevinnosti a dráždivosti, jakou předvedla ve Výchově dívek v Čechách, se tehdy v lecčems podobala Nabokovově Lolitě. Když poprvé přijela na festival do Karlových Varů, chodila po kolonádě v sametových legínách s psychedelickými ornamenty a tunice se zipy. „Jestli svému mladšímu já něco závidím, tak vůbec ne, jak jsem vypadala. Spíš tu suverenitu, s níž jsem přistupovala k věcem,“ zamýšlí se třiačtyřicetiletá herečka, která se na stránkách tohoto magazínu objevila za posledních pětadvacet let víckrát, než se ve Starém zákoně ukáže Hospodin. 

„O ničem jsem nepochybovala, nic jsem neřešila. Ne že bych byla tak sebevědomá, ale nikdy jsem nekonzultovala svoje postoje s okolím. Když mi kamarád režisér nabídl vedlejší roli, odmítla jsem mu ji s tím, že chci hrát jen ty hlavní. Věřila jsem, že kdo neřekne na rovinu, co chce, tak to nedostane. Já to říkala – a dostávala,“ dodává tónem, který jako by říkal, že celý ten úspěch čítající pět Českých lvů a Magnesii Literu za knihu fejetonů psaných pro ELLE je dílem jakési šťastné prozřetelnosti, díky níž se pokaždé ocitla ve správnou chvíli na správném místě. 

Ptám se jí, zda to byli její rodiče, kteří v ní pěstovali pocit, že svět je bezpečným místem, v němž se člověku plní přání. „Ano. A dělali to tak, že nás od toho světa trochu drželi zpátky. Jsem za to vděčná. Představte si, že dítě vstupuje do života s naprostou důvěrou a s pocitem, že všechno je krásné. Jde tím životem naprosto neohroženě a je nezastavitelné, dokud mu nezačnete říkat, že má mít strach a být poslušné. Až v tu chvíli dostane křeč a začne se zpochybňovat.“ 

Herectví je svobodné hřiště. Je úlevné nebýt pořád sám sebou.

ČESKÁ LVICE 

Ať ji zbožňujete, nebo při zmínce jejího jména obracíte oči v sloup, jedno lze Aně Geislerové upřít jen těžko: je pořád stejně svobodomyslná, šarmantní, správná a za všech okolností autentická. Všechno, co říká, má autoritu jakési zemité selské moudrosti. A ta se hodí, když člověk vychovává tři ratolesti, z nichž je jedno v pubertě. „Naši nám kladli na srdce úžasnou věc, kterou se snažím předat svým dětem: nezáleží na tom, jak vás hodnotí škola, přátelé, okolí. Mně je jedno, jestli budou dělat popeláře, či kosmonauty, ale musejí vědět, že je to něco, co chtějí,“ vysvětluje. 

Hrát si prý přála odmalička. V rodině, kde na divadelních prknech vystupovali babička i strýc, odpozorovala půvab toho řemesla a viděla v něm prostor pro zažívání věcí, ke kterým by sama neměla odvahu. „Vždycky říkám, že herectví je terapeutické. Kromě talentu a píle vyžaduje jistou vnitřní nespokojenost nebo nějaký nedostatek, který si člověk může herectvím doplnit. Je úlevné nebýt pořád sám sebou a mít šanci vžít se do věcí, jež by v osobním životě nikdy neudělal. Herectví je moje svobodné hřiště, kde si mohu dělat, co chci.“ V životě je prý mnohem prudérnější a konzervativnější, než jak se prezentuje na veřejnosti – a i to bere s jistou dávkou poťouchlosti jako jeden ze svých hereckých partů. 

Nedá mi se nezeptat, zda se ji ve věku, kdy byla zranitelným hereckým poupětem, lidé nepokoušeli využít. „Odjakživa jsem byla prostořeká a s ničím se nemazlila. Ne že bych byla kdovíjaký ranař, ale nikdy jsem si neřekla: tohle chci a udělám pro to všechno. Měla jsem za to, že buďto to bude, nebo to nebude, a v tom případě půjdu dál a budu to hledat jinde,“ odpovídá jasně.  Kdyby Aňu pustili do ložnice k Harveymu Weinsteinovi, měl by pásek svého županu v prvních dvou minutách vražený do chřtánu. „Naučila jsem se nemít strach. Strach je zbraní, jíž na vás míří manipulátor, který vás chce ovládat. A to já absolutně nemůžu vystát. Kdyby mi někdo řekl, ať se svléknu, nebo už nikdy nebudu točit, tak se ohradím, co je to za blbost. Jak jako, proč? Neumím si představit, že bych na takhle absurdní logiku přistoupila,“ rozohní se na moment. Tuhle ženskou zkrátka nezastraší nic. „I malá věc umí vrhat velký stín. Pokud se ho bojíte, otočte se a podívejte, jak velká ta hrozba reálně je. Jde jenom o úhel pohledu. Lidé, kteří se vás snaží vyděsit, jsou často ve výsledku sami strašně malí a ubozí,“ dodává. 

VÝCHOVA DĚTÍ V ČECHÁCH 

Jako samorost, jenž si vymýšlí vlastní pravidla a všechny životní lekce vstřebává za pochodu, se Aňa učila hereckým fíglům rovnou na place. „Dlouho jsem se soustředila na to, abych se při hraní cítila skutečně smutná. Ale čitelně zahrát, co chce postava předat, je někdy opravdu jen o technice,“ míní. „Mohu si způsobit hlubokou vnitřní depresi, ale pokud se to neukáže na mém obličeji, pokud ten balíček emocí nedorazí k zákazníkovi tak, jak si ho objednal, tak to nefunguje.“ Z repertoáru žen, do nichž se během své kariéry převtělila, nejvíc vzhlíží k hrdé odbojářce z Anthropoidu i k Haně z Želar.  „Kvůli tomu, že je houževnatá, srdnatá a čistá. Obdivuju všechny lidi, kteří se jakkoli postavili proti režimu a byli ochotní riskovat svůj život nebo i jen komfort. Někdy jako životní zásluha úplně stačí, že člověk přežije a nenechá se zlomit,“ zamýšlí se.  

Zajímá mě, jaký životní sen by si ještě ráda splnila. Vzpomene si na belgický film Zbrusu nový zákon, v němž škodolibý Bůh vymýšlí nejrůznější naschvály, jež by mohl lidem natropit, a jeho neposlušná dcera pošle všem obyvatelům planety textovou zprávu s informací, kolik života jim zbývá. „Někdo měl čtrnáct dní, někdo šest let, všichni ale začali strašně šílet, vymýšlet, co všechno musejí stihnout, s kým se vyspat a rozejít,“ popisuje. „A já jsem si v tu chvíli říkala, co bych dělala já. Udělala jsem si takovou rekapitulaci a uvědomila si, že jsem toho stihla strašně moc, včetně věcí, u nichž jsem nevěřila, že by se mohly stát. Takže bych šla domů, uvařila večeři a s dětmi by nám bylo hezky,“ zasměje se a rozhodí rukama, jako by ta představa byla zcela absurdní. „Mám pocit, že žiju v souladu sama se sebou. Miluju rodinné rituály a strašně si vážím momentů, kdy se mi podaří k těm mým dětem prokousat, najít je, pochopit jako lidi a být pro ně zdrojem informací a porozumění světu. Chci být v blízkosti svých dětí co nejdéle. Být jejich přístavem. To je můj sen.“