Když Anna Pořízková mluví o své dceři, střídá se v jejím hlase obdiv, něha i určitá dávka smutku nad tím, co už nejde vzít zpátky. Pavlínu musela jako malou dívku nechat v Československu, když s manželem po okupaci v roce 1968 emigrovali. O několik let později se pro ni vrátila – těhotná, na falešný pas – a skončila v rukou československých úřadů. Jejich rodina pak strávila roky odděleně. Dnes ale Anna říká, že jsou si s Pavlínou bližší než kdykoli předtím. A stejně silně jako o jejich minulosti mluví i o její přítomnosti: o ženě, která podle ní po letech znovu našla svou svobodomyslnost, o jejím manželství s Jeffem Greensteinem a o úlevě, kterou cítila, když poznala, že tentokrát je její dcera opravdu šťastná.
Co jste říkala na to, když vám Pavlína prozradila, že se potkala s Jeffem?
Zpočátku jsem byla hodně zdrženlivá. A samozřejmě také zvědavá. Když nám totiž oznámila, že nám ho chce představit, věděla jsem, že to musí být někdo, na kom jí opravdu záleží. Bylo mi jasné, že se Pavlíně nežije dobře samotné – každý chce mít po boku partnera, mít společnost. Takže jsem vyčkávala, co přijde, ale hlavně jsem se modlila, aby to byl hodný člověk. Dnes ho má celá rodina hrozně ráda, prakticky od prvního momentu jsme si ho všichni zamilovali.
Pavlína velmi otevřeně mluví o tom, jaké je randit ve zralejším věku. Co podle vás udělala po předchozím vztahu správně?
Udělala moc dobře, že zůstala nějakou dobu sama a pracovala na sobě. Poté, co Ric zemřel – navíc byli uprostřed rozvodu, což pro její duševní stav bylo ještě horší, protože ten vztah nikdy pořádně neuzavřela –, chodila na terapii a věnovala se vlastnímu nitru. To jí nesmírně prospělo. Myslím, že to, že byla pár let sama, plakala, byla nešťastná a prožívala deprese, zkrátka patří k osobnímu vývoji. Tím člověk roste a učí se. Já jsem jí tento přístup plně schvalovala, protože jsem si prošla něčím podobným.
Překvapilo vás na té svatbě něco?
Vlastně nepřekvapilo. Všechno proběhlo přesně tak, jak jsem očekávala. Byla to pohádková svatba. Nádherné místo, krásné prostředí, bezvadní lidé. Můžu o tom mluvit jen v superlativech.
Vidíte v Pavlíně v něčem pořád tu malou holku? V čem se naopak nezměnila?
Určitě, zároveň se ale obrovsky posunula. Od dětství přes pubertu až po mateřství se v jejím životě stala spousta věcí, které ji formovaly. Tvrdohlavá ovšem byla odjakživa, to jí zůstalo. Stejně jako její autenticita a svobodomyslnost. Tyto rysy v ní byly vždycky. V určitých fázích života je možná okolnosti trochu potlačily, ale teď už si je našla zpátky.
Kterou její vlastnost nejvíc obdivujete?
Právě její tvrdohlavost a cílevědomost. Je to nesmírně obdivuhodné a jsem na ni vždycky moc pyšná. Když se narodil Jonathan, měla velmi těžký porod. Sama jsem porodní bába, takže to dokážu posoudit. Myslím, že ho přirozenou cestou přivedla na svět jen díky své neústupnosti. A možná v tom byla i trocha soutěživosti. Vždycky jsem jí totiž říkala, že pro mě porody nebyly žádný problém. Tak si asi usmyslela: „Když to zvládla matka, zvládnu to taky.“
Byla jste u jejího porodu. Co vám tehdejší zážitek o Pavlíně prozradil?
Nebyla jsem tam v roli její porodní asistentky, chyběl by mi nutný odstup. To si tehdy vzala na starosti moje kamarádka. Ale musím říct, že Pavlína byla ohromná. Viděla jsem, kolik toho fyzicky i mentálně vydrží. Při porodu se totiž ukáže úplně všechno. Člověk se vrací skoro až ke zvířecím pudům. Musíte vypnout rozum a nechat instinkty, aby převzaly kontrolu. A hlavně jim musíte umět naslouchat. Pavlína to zvládla úžasně. Říkala jsem si: „Páni.“ Na tom se vlastně pozná opravdová síla. Navíc jsem snad nikoho neviděla bezprostředně po porodu vypadat tak jako ji. Tlačila čtyři hodiny, pak se na sebe podívala a pronesla: „Teď bych mohla rovnou hrát v upířím filmu bez make-upu.“ Tehdy mi došlo: Tahle ženská zvládne úplně cokoliv.
Odešla jste z Československa bez Pavlíny a ona musela zůstat s babičkou. Jak na to dnes vzpomínáte?
Byla to pro mě velmi temná kapitola. Vyžadovalo to obrovskou sílu a dlouho mě trápilo špatné svědomí. Pořád jsem si říkala: Jak jsme to měli udělat jinak? Jenomže výčitky jsou naprostá ztráta času. Minulost nevrátíte a nic s ní už neuděláte. Musíte jít prostě dál a z dané situace se snažit dostat to nejlepší. S bývalým manželem jsme odjeli na motorce tři dny po okupaci. Dostali jsme se do uprchlického tábora v Rakousku, ale Pavlínu jsme s sebou tehdy vzít nemohli.
Když jste se pak pro Pavlínu vrátila, byla jste těhotná, zatkli vás a několik let jste zůstala v Československu. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Doufala jsem, že Pavlínu vezmu a utečeme zpátky. Přijela jsem na falešný pas, ale kousek od Prostějova mě zadrželi. Někdo mě tam poznal. Pak nás tam drželi tři roky. Bydlela jsem u rodičů, zatímco manžel byl pořád ve Švédsku. Dovedete si asi představit, že to pro manželství nebylo zrovna ideální. Nakonec za nás intervenovala švédská vláda. Dokonce celý švédský hokejový tým odmítl přijet hrát do Československa na protest proti tomu, že tam v domácím vězení drží těhotnou ženu. Když pak československá vláda pozvala švédského ministra zahraničí, vzkázal jim, že nepřijede, dokud mě nepustí. Poté nás během týdne vyhostili. Přišli za mnou a řekli: „Sbal si věci, vezmi děcka a odejdi.“ A jako trest mi sebrali československé občanství.
Jaký máte s Pavlínou vztah dnes?
Dneska jsme si blíž než kdykoliv jindy. A to hlavně proto, že jsme na sobě obě pracovaly – každá po svém. Když mě ze začátku kritizovala, samozřejmě se mi to moc nelíbilo. Ale když se jen bráníte, nikam to nevede. Děti navíc vidí věci jinak. Na terapii jsem se naučila, že musím vnímat situace i z pohledu druhých. Snažila jsem se tedy podívat na naši minulost očima Pavlíny a svého syna a uznala jsem, že to se mnou určitě neměli jednoduché.
Já to sice také neměla snadné, ale to je jako děti přirozeně moc nezajímalo. Z jejich perspektivy ten život opravdu nebyl lehký, stejně jako ten můj, a rozhodně je to poznamenalo. Kdybych mohla v životě něco vrátit, chtěla bych zopakovat své mateřství a pojmout ho úplně jinak. Na druhou stranu… možná je právě tohle udělalo tak odolnými. Ne že bych jim takovou zkušenost přála, ale zkrátka to tak je.
Co pro vás znamená, že se Pavlína vdala v jednašedesáti letech a že má po boku Jeffa?
Je to úžasné a jsem z toho nadšená. Jak už jsem říkala, Jeffa celá rodina miluje. Je pro ni naprosto ideální partner. Nikdy dřív jsem z žádného muže po boku Pavlíny neměla tak dobrý pocit, ale u Jeffa prostě vím, že je ten pravý. Oni se vážně našli. Oba jsou tak trochu sví, mají stejné zájmy a skvěle se doplňují. Hrozně se mi tím ulevilo. Doufám, že zůstanou nablízku. Pavlína má v New Yorku děti a já mám ke svým vnoučatům velmi blízko. Zbožňuji je.
- Zdroj článku:
Autorský článek
